Strach biskupů z Vidláka

Byly časy, kdy se komunisté báli církve. Jako čert kříže. Něco se muselo stát s církví, nebo s komunisty, jestliže se dnes církev bojí komunistů. V každém případě to bude souviset s vírou. Že se křesťané nebáli komunistů, když tito měli moc, bylo dáno tím, že křesťané vírou věděli, že je s nimi Bůh. Dnes to vypadá, že si naši biskupové nejsou Bohem zcela jisti, když je volební program levicového hnutí Stačilo! přiměl k politickému angažmá ve formě předvolební agitace, koho nevolit.

Biblická instrukce „dát Bohu, co je Boží a císaři, co je císařovo“, se všeobecně interpretuje jako výzva k apolitičnosti. Ježíš moudře předvídal, že zapletou-li se jeho vyznavači do politiky, Bůh přijde zkrátka a císaře to neučiní lepším. Aby nebylo pochyb, že to myslí vážně, přikázal Ježíš svým učedníkům odmítnout hřích, ale milovat nepřítele. Biskupům se tedy logicky jako přednostní objekt lásky nabízejí komunisté. Zhostit se důstojně takové výzvy je zkouškou víry, ve které si Bůh libuje…

Ale k věci. K diskusi o rozsahu náboženské svobody, respektive o posilování sekulárního charakteru státu, vybízí vedle opoziční levice také opoziční pravice. Důvodem přitom není averze na křesťany, nýbrž obava z islamizace, postupující Evropou. Bloger Vidlák, který mimochodem není komunista, ale křesťan, upřesňuje, že program Stačilo! se inspiroval Francií. Na té lze demonstrovat, jak to brzy může vypadat u nás a jakými zákony lze předejít těm nejhorším excesům.

Radikální islám zneužívá západní náboženskou toleranci a lidsko-právní legislativu. Z pohledu islámu jsou nevěřící v Alláha lidmi méněcennými, které není třeba respektovat, expresivně řečeno jsou to nevěřící psi. Nebrat toto pohrdání v úvahu, zlehčovat ho, je trestuhodně naivní. Pokud trváme na principu lidských práv, kdy je třeba měřit všem stejně, nelze ani v zemi s křesťanskou tradicí volit jiný přístup ke kostelu a jiný k mešitě. Jeden příklad za všechny: Jestliže stát nemá co mluvit do církevních sňatků, nemůže zasáhnout ani v mešitě, když se tam oddávají dvanáctileté holčičky s padesátiletými chlapy.

Sekulární společnost má na výběr, zda se bránit muslimské migraci, až když radikální islamisté u nás začnou s terorem, anebo zda učiní preventivní, a to i legislativní kroky, aby u nás terorismu na francouzský britský či německý způsob předešla. Najít v této věci společnou řeč s církvemi ale, zdá se, nebude snadné. Naznačuje to právě aktuální prohlášení biskupů obávajících se, že jim bude Vidlák ukrajovat ze svobody.

Není vyloučeno, že našim biskupům islamizace přijde přijatelnější, než sekularizace. Že se spíše smíří s vypalováním kostelů jinověrci, než se státním dozorem. Církev není jednolitý sbor, existuje v ní vedle sebe konzervativní i progresivní, ekumenický proud. Věčně se řeší, zda hlídat ideovou čistotu, lpět na věrnosti k tradici, anebo zda se otevírat spolupráci s jinak věřícími, budovat mosty místo hradeb. Interní debata, co je ještě moderní přístup a co už je hereze, má nepochybně smysl. Je to ale vnitřní záležitost církve, nic více a nic méně.

Pro občana je důležité, zda může večer vyjít na ulici bez obav, že na něj někdo s pokřikem, že Alláh je veliký, vytáhne nůž.

Ve své stížnosti na Vidláka biskupové píší: „Jsme vděční, že církev může po letech útlaku svobodně působit a být nedílnou součástí občanské společnosti. Nedovolme nikomu, aby toto svobodné působení omezil.“ K tomu jen drobná poznámka: Jak známo „krev mučedníků je semenem křesťanů“. Útlak je pro církev požehnáním. Jsou to právě těžké časy, kdy je z křesťanů největší užitek. Pak jsou doby, kdy užitek z režimu mají křesťané. Církev se udělá pro sebe a splyne s občanskou společností. Je to fáze hibernace, čekání na nepohodu, kdy si Bůh probudí své křesťany, aby sloužili potřebným bližním v nouzi. Čeho jsme teď byli svědky? Nejspíše toho, že Vidlák vyrušil biskupy z hibernace.