Z fakulty byly vyvedeny nejmodernější laboratoře i peníze tak, aby do toho neviděl nikdo z vedení

Martina: Pane profesore, v úvodu jsem zmínila vaše otázky, které pro mnohé byly nepříjemnými otázkami, a doufám tedy, že ty mé budou pro vás příjemnější. A hned na úvod jedna obecná. Řekněte mi, v jaké kondici je – podle vašeho pozorování – naše vysoké školství? Jsou to různé školy různých velikostí, různé fakulty, různé obory – dá se to takto shrnout?

Martin Kubala: Právě že se obávám, že by to bylo příliš velké zjednodušení. Vysoké školství, stejně jako celé školství v České republice, je nesmírně různorodé. Myslím, že tady máme fakulty, které snesou mezinárodní srovnání, a máme tady i pracoviště, kde by se na kvalitě dalo zapracovat.

Martina: Vy pořád tepete do své alma mater, do Univerzity Palackého. Znamená to, že ta má v mnoha směrech máslo na hlavě?

Martin Kubala: Myslím, že ano. Tam je spíše nepříjemné to, že Univerzita Palackého se po revoluci vypracovala ve velice progresivní univerzitu, která v jednu dobu byla, dá se říct, v žebříčcích i druhá v republice za Univerzitou Karlovou, ale momentálně nastoupila cestu do bezvýznamnosti. To, co fungovalo, se rozbíjí a je nahrazováno něčím – těžko říct čím. Naprosto se rozpadá systém fungování, akademická samospráva, a dá se říct, že se rozpadá i společenská smlouva akademické obce.

Organizovaná skupina si tu pomáhá k vlastnímu prospěchu a nové centrum je jejím zhmotněným symptomem

Martina: Když jsem se o situaci na Univerzitě Palackého v Olomouci bavila nejenom s vámi, ale i s kolegy, velice často jsem slyšela termín „univerzitní mafie“, a to je jedna z věcí, kterým bych se velmi chtěla věnovat. Jak už jsem zmínila, osm let jste jako děkan vedl Přírodovědeckou fakultu a během této doby jste čelil několika pokusům o odvolání, různým podpisovým akcím a takzvaně jste „přežil“ několik rektorů. Ale když se na to podívám zblízka, většina těchto peripetií měla jednoho společného jmenovatele, a to bylo vyčlenění důležitých vědeckých a výzkumných činností z fakulty do nově vytvořeného centra s názvem CATRIN. Kromě toho, že to byl hurikán, by mě zajímalo – a naše posluchače také, protože jsme v této oblasti laici – v čem je problém? Co je na CATRIN podivného?

Martin Kubala: Když jste zmínila slovo „mafie“ – pokud se budeme bavit o organizované skupině, která si ne úplně vybranými metodami pomáhá k vlastnímu prospěchu na úkor druhých, tak to se dá potvrdit. CATRIN je, myslím si, jakýmsi zhmotněným symptomem prostředí, které se začalo na Univerzitě Palackého prosazovat.

Když to vezmu historicky, musíme se vrátit někam do roku 2008, 2009, kdy Přírodovědecká fakulta rozhodla, že v rámci své organizační struktury vydělí část výzkumných kapacit do takzvaných center. Tato centra nezajišťovala studijní programy čili výuku studentů, ale soustředila se na výzkum. Katedry do těchto center navedly část svých pracovních kapacit, a dokonce i část přístrojů. A na tato centra byly naváděny velké granty. Fakultě se tak skutečně podařilo vybudovat poměrně dobré a mezinárodně konkurenceschopné výzkumné zázemí čili moderní laboratoře, moderní přístroje, a fakultu to obrovským způsobem posunulo.

Martina: Promiňte, a to na základě dotací od státu, nebo také grantů z Evropské unie a nejrůznějších vědeckých institucí?

Martin Kubala: Velkou roli hrály granty z operačních programů Evropské unie. Nicméně byl tam i vklad samotné fakulty, a to nejen, řekněme, povinné dofinancování grantů, ale – jak jsem říkal – i navedení přístrojů a lidí. Dále se tam kvůli vykazování monitorovacích indikátorů naváděly i další granty, které se tam navádět nemusely. Dohromady tyto investice, při započítání dotací, pokud si dobře pamatuju, přesáhly asi 3 miliardy korun.

Děkan, který zároveň řídil jedno z center, začal stáčet peníze od kateder do center

Martina: Takže vznikly velmi dobře vybavené laboratoře, vědecká pracoviště, personální obsazení. A já si v tuto chvíli říkám: „Krása, v čem je tedy problém?“ Kdy se to zvrtlo? A kdy se penězovody začaly pravděpodobně nějakým způsobem takzvaně bypassovat přes univerzitu? Jestli je to tedy správný postřeh. A jsme u CATRIN.

Martin Kubala: Tak ještě musíme jít o chviličku dřív. Rovnováha se začala vychylovat už v roce 2014, kdy byl děkanem Přírodovědecké fakulty zvolen profesor Frébort, který byl současně ředitelem jednoho z center. Ten začal v rámci dělení fakultního rozpočtu natáčet penězovody směrem do center na úkor kateder. Tato nerovnováha byla tak extrémní, že profesor Frébort po čtyřech letech ve funkci neobhájil svůj mandát, nebyl zvolen podruhé a zvolen jsem byl já. A tehdy jsem tyto finanční toky začal narovnávat.

Martina: Protože jste neměl centrum.

Martin Kubala: Ne, ne, pozor, já jsem byl zaměstnancem jednoho z center, takže to z mé strany nebylo nic osobního, ale skutečně to bylo nefér.

Martina: V jakém smyslu slova?

Martin Kubala: Hlavní finanční prostředky, které dostáváme od státu ze strany ministerstva školství, jdou ve dvou liniích. Jednou jsou, lidově řečeno, peníze na výuku, a druhým balíkem jsou peníze na vědu. Nerovnováha byla vytvářena tím, že peníze na výuku byly – v uvozovkách – „zdaněny“ při odvodech na děkanát a rektorát mnohem více než peníze na vědu, ze kterých dominantně žila ta centra.

Martina: A kdo je takzvaně „zdanil“?

Martin Kubala: Daň vybírají rektorát a děkanát. Ale o tom, jakým procentem se platilo z jedné, nebo z druhé škatulky, už rozhodoval děkan. A já jsem prostě udělal jenom to, že jsem tato procenta srovnal – prostě peníze jako peníze.

Nejmodernější laboratoře odešly z fakulty, aby do peněz neviděl děkan ani akademický senát

Martina: A v tu chvíli se univerzita jako taková měla lépe a centra se najednou měla hůř? Nebo v čem vznikl problém?

Martin Kubala: Z hlediska univerzity to bylo v této fázi ještě úplně jedno, protože to byla vnitřní záležitost fakulty. Nicméně ředitelé center začali fakultu rozbíjet a s pomocí tehdejšího rektora Jaroslava Millera vytvořili projekt vysokoškolského ústavu, který později dostal jméno CATRIN. To znamenalo vydělení nejmodernějších laboratoří a přístrojového vybavení mimo fakultu, v podstatě vedle fakulty. Takže vznikla jednotka, která stojí vedle fakult.

Martina: A měla nějakou svou právní subjektivitu, nebo stále spadala pod fakultu?

Martin Kubala: Spadala pod univerzitu, ale už ne pod fakultu. A myslím, že klíčový moment, respektive motivace, spočíval v tom, že bylo třeba odklonit univerzitní penězovody od fakulty tak, aby do toho neviděl děkan ani akademický senát fakulty.

Martina: A to se povedlo?

Martin Kubala: To se nakonec povedlo.

Martina: Pokud je tedy CATRIN jakási přestupní stanice, přes kterou je možné přesměrovávat finanční prostředky určené pro univerzitu na odborné projekty mimo fakultu, o jakém balíku se bavíme?

Martin Kubala: Aktuálně se z peněz, které přicházejí z ministerstva čili z institucionální podpory, bavíme o necelých 100 milionech korun ročně. Ale vedle toho, a to je podstatnější balík, jsou ještě granty, které už v tuto chvíli jdou mimo fakultu a jsou nasměrovány přímo do center.

A to má několik důsledků, protože i naše katedry podporují svou činnost získáváním nejrůznějších grantů, zapojují studenty do řešení grantových projektů a vypisují jim zajímavá témata bakalářských, diplomových a disertačních prací, která souvisejí s aktuálním výzkumem. A tady najednou máme strašlivý handicap, protože jsme ztratili přístup k některým přístrojům, takže už jsme třeba museli měnit sylaby některých praktik a nemůžeme vypsat témata některých diplomových prací.

Martina: A ztratili jste přístup do svých vlastních laboratoří?

Martin Kubala: Přesně tak.

Martina: A to kvůli tomu, že vás tam nepustí centrum CATRIN?

Martin Kubala: Dá se to tak říct. Nebo nás tam nepustí rektor. Tato situace je – z pohledu laické veřejnosti – místy až absurdní, protože všechny přístroje a laboratoře jsou stále na majetkových kartách Přírodovědecké fakulty a Přírodovědecká fakulta za ně nese plnou zodpovědnost, ale nemůže s nimi disponovat, nemůže je užívat. To je v rozporu s platným řádem o nakládání s majetkem, nicméně rektoři stále pevně stojí na straně, řekl bych, okupantů, kteří nelegálně užívají naše přístroje a laboratoře.

Martina: Řekněte mi, je to interní problém Univerzity Palackého? Nebo máte od kolegů z vysokých škol v naší republice informace – nemusíte jmenovat –, že mají obdobné potíže, protože tam fungují obdobné praktiky?

Martin Kubala: O tom, že by se někde takto flagrantně porušovala legislativa, nevím.

Kdo se nechce věnovat studentům, nemá na univerzitě co dělat, a centrum si mezitím vyzobává rozinky

Martina: Vzbudil jste ve mně zvědavost, takže můžu říct, že se tomuto problému hodlám věnovat, protože v tuto chvíli už mám informace, že se takhle flagrantně porušují pravidla i na jiných univerzitách. Ale tomu se budu věnovat až později, až budu mít v rukou dostatek informací.

Martin Kubala: Já bych možná obecně řekl, že podle informací, které se ke mně dostávají, je i na jiných univerzitách s vysokoškolskými ústavy problém. Vlastně vůbec není jasné, proč mají tyto jednotky na našich univerzitách vznikat, když máme vedle univerzit ještě funkční systém ústavů Akademie věd. Univerzity jsou silné právě v tom, že propojují vzdělávání s výzkumem čili studenti se ihned dostanou k aktuálním otázkám, které mají řešit, můžou se na nich podílet svými nápady, a to je vzájemně obohacující. Myslím si: kdo se nechce věnovat studentům, proč by měl působit na univerzitě? Ať jde do Akademie věd.

Když bych to vzal trochu z nadhledu, tento jejich byznys plán je založen na vyzobávání rozinek. Když se na aktivity, které na univerzitě děláme, podívám z ekonomického hlediska, jsou to aktivity, které bych ekonomicky označil jako „nalej – vylej“. Člověk se tím může živit, ale bůh ví, jak tím nezbohatne. A tam patří třeba vzdělávání studentů v bakalářském a magisterském stupni studia. Pak jsou tam aktivity, které jsou, řekl bych, dobročinné, třeba nejrůznější popularizační akce pro veřejnost a podobně.

A pak jsou tam aktivity, které jsou lukrativní, a tam patří vzdělávání studentů v doktorském studiu, na které dostáváme jednak nějakou dotaci z ministerstva, a jednak jsou doktorandi nejkvalifikovanější pracovní síla, řekněme také nejpříznivější z pohledu poměru cena–výkon. Pak jsou tam granty, ale zase – některé jsou granty typu „nalej – vylej“: člověk si třeba trochu přilepší, ale bůh ví, jak nezbohatne. A pak jsou lukrativní granty. A CATRIN si chce vyzobávat jenom lukrativní granty a chtěl by pouze vést doktorandy, ale už se nevěnovat pregraduálním studentům, s čímž je spojeno nějaké zajištění akreditace, přijímačky, státnice.

Martina: Abychom správně pochopili problém – vy jste řekl, že jejich byznys plán je vyzobávání rozinek?

Martin Kubala: Ano.

Martina: A my se tady o CATRIN stále bavíme jako o nějaké zvláštní skupině, která je přisátá na univerzitu. Já bych potřebovala vědět, kdo to je. Kdo tvoří centrum CATRIN? Jsou to vaši přednášející? Jsou to vědečtí pracovníci univerzity, kteří jsou ve střetu zájmů? Nebo jak to správně pochopit?

Martin Kubala: CATRIN je formálně tvořen částmi tří výzkumných center, z nichž dvě byla pod Přírodovědeckou fakultou a jedno pod Lékařskou fakultou, a tito zaměstnanci přešli z fakult, kmenově přešli do vysokoškolského ústavu. Toto centrum má dnes svého ředitele, tři meziředitele, což jsou bývalí vedoucí center, a pak má jednotlivá výzkumná oddělení. Takže zaměstnanci CATRIN jsou formálně zaměstnanci Univerzity Palackého a typicky se jedná o vědecké pracovníky. Několik z nich se podílí na výuce – ale to jsou skutečně jednotlivci, které spočítáme na prstech, a není to zásadní náplň jejich práce.

Ústav se zrodil souběžně s vyšetřováním zfalšovaných dat a dnes slouží jako útočiště před odpovědností

Martina: Dobře. Jen potřebuji mít jistotu, že nejde o to, že si jednotlivé fakulty nebo programy na univerzitě závidí. Potřebuji vědět, jestli…

Martin Kubala: CATRIN jakožto instituce se na výuce nepodílí.

Martina: Dobře, ale podílí se třeba na výzkumných pracích, čímž dělá univerzitě dobré PR, a možná tu a tam zveřejní nějaký objev, který může být zajímavý, a tím pádem může univerzitě zvyšovat kredibilitu. Není tomu tak?

Martin Kubala: Není tomu tak. Kvalifikačních prací, které řeší studenti pod vedením pracovníků CATRIN, je skutečně maličko, a v tuto chvíli tam, myslím, už není ani žádný doktorand. Může tam být pár bakalářských nebo magisterských prací, ale doktorandi tam v tuto chvíli nejsou.

A co se týče výzkumu, to je vlastně další problematický aspekt, který provázel zřízení vysokoškolského ústavu CATRIN. Myslím, že jednou ze silných motivací byla kauza, která se týkala zfalšovaných dat v publikacích profesora Zbořila, a těch nebylo málo. Dá se říct, že když se to začalo prošetřovat, paralelně s tím se objevily úvahy o zřízení vysokoškolského ústavu. Čili CATRIN dnes do značné míry funguje i jako útočiště před akademickou zodpovědností. Vedení CATRIN tyto praktiky bohužel kryje, a naopak se objevují další neetické praktiky, které už jsou toxické i z pohledu instituce.

Martina: V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že „CATRIN vysává ze systému neuvěřitelné množství prostředků, které by mohly jít na rozvoj fakult a sloužit k rozvoji podmínek pro vzdělávání studentů. Pracovníci ústavu z velké části nelegálně okupují laboratoře“ – o tom jsme se teď bavili – „a přístroje pořízené z prostředků přidělených Přírodovědecké fakultě. Přičemž fakulta se nedočkala žádných kompenzací a už také začíná mít problémy se svým fungováním. Přímé i nepřímé škody podle mého odhadu už přesáhly miliardu korun. Škody na reputaci jsou nevyčíslitelné.“ To je obraz, pod který se podepisujete.

Martin Kubala: Ano, to je obraz, pod který se podepisuji.

Martina: Dobře. Pokud tedy posluchači nabudou dojmu, že se finance výzkumníkům nerozdělují podle odborných schopností a způsobilosti, ale podle toho, kdo se umí dostat blízko ke zdroji – kdo je ten zdroj, ke kterému se musíte dostat, abyste se u vás na Univerzitě Palackého měl dobře?

Martin Kubala: V tuto chvíli pravděpodobně k rektorovi. A někdy hrají roli kontakty ještě výše, třeba na úrovni ministerstva nebo Rady pro výzkum, vývoj a inovace.

Grantové soutěže bývají vypsané tak, že se jich může zúčastnit jen ten, kdo má předem vyhrát

Martina: A není to třeba tak, že některý vědecký pracovník, který působí na univerzitě, je prostě filuta? Umí v tom chodit, dostane se ke grantům, obstará si grant, ze kterého se má dobře především jeho firma, kterou si založí, ale z univerzity prostředky neodsává, protože si zkrátka díky svým kontaktům obstaral granty, protože, jak říkám, v tom holt umí chodit.

Martin Kubala: Tady už se dostáváme k otázkám, které by měly zajímat daňového poplatníka: co to znamená, že v tom někdo umí chodit? Neměly by grantové soutěže být otevřené, férové?

Martina: A nejsou?

Martin Kubala: V některých případech o tom úplně přesvědčen nejsem, protože někteří lidé mají zjevně informace dříve, soutěž je v některých případech vypsána tak, že se jí může zúčastnit jenom někdo, nebo někdo splňuje podmínky tak, že už předem dostává body, které jiný dostat nemůže.

Martina: A to se tam děje?

Martin Kubala: To se v Česku děje.

Martina: To, že se to mnohdy děje v případě státních zakázek, že se vypisují výběrová řízení a jejich podmínky jsou už přesně na tělo toho, kdo má vyhrát, a ostatní účastníci pak fungují jenom jako stafáž, je bohužel smutná realita. Takto to funguje i ve vašem univerzitním prostředí?

Martin Kubala: Netýká se to všech soutěží, to bych zase byl příliš příkrý, ale jsou grantové výzvy, kde možnost uspět není rovná. Exemplárním příkladem může být třeba výzva EXCELES, ve které bylo rozděleno 5 miliard korun. Součástí této výzvy bylo, že uspět může nejméně 5 projektů v republice, a uspělo jich právě 5. Podmínky byly zřejmě vyspecifikovány takovým způsobem, že v celé republice asi pouze tři nešťastníci, kteří se do soutěže přihlásili navíc, nepochopili, kdo má vyhrát. Aspoň tento dojem tato soutěž budí.

Martina: Nejenom u vás.

Martin Kubala: Asi nejenom u mě.

Martina: A u koho tedy ještě? Abychom se nedostávali do osobní roviny.

Martin Kubala: Myslím, že i další akademici to vidí obdobně. Ale můžete se třeba zeptat, proč se do soutěže o 5 miliard korun přihlásilo v celé republice pouze 8 týmů. Pět miliard je velmi zajímavý balík, na který by si asi chtěl sáhnout kdekdo.

Martina: A proč se tedy podle vás přihlásilo jenom 8 týmů?

Martin Kubala: Myslím, že podmínky byly vypsány tak, aby se o moc víc týmů přihlásit nemohlo.

Další program podpoří jen ty, kdo už uspěli v EXCELES, a okruh uchazečů se tím uzavírá

Martina: A v čem byly vlastně ty podmínky limitující, nebo v čem předurčovaly, kdo má vyhrát? Protože když tady vidím Národní institut virologie a bakteriologie, proč bychom jim to nepřáli? Národní ústav pro neurologický výzkum – budiž. Národní ústav pro výzkum rakoviny – to vše vlastně zní jako něco pro lepší zdraví a, řekněme, lepší výzkum ve farmaceutické nebo medicínské péči. V čem je to tedy podezřelé?

Martin Kubala: Jasně, toto všechno – tak jak říkáte – navenek působí, že je v nejlepším pořádku. Ale určitě to není jenom těchto pět center, která dělají pro zdravotnictví něco zajímavého, a myslím, že jsme na tom v této republice podstatně lépe. Tady bychom museli konkrétně projít zadávací dokumentaci a hledat tam specifika, která jsou limitující, a tím je to pro mě velmi podezřelá soutěž.

Martina: A byla tam tedy – vy jste se tomu určitě věnoval – specifika, která obrovské množství výzkumných pracovišť na tomto poli vytkla před závorku?

Martin Kubala: Myslím, že to vyhodnotili tak, že nemají šanci uspět, takže se vůbec nehlásili. Já bych u toho možná ještě neskončil, protože původní výzva na projekt EXCELES už doběhla, čili tam už jsou granty vyřešeny. Nicméně teď se řeší, co dál. A na stole už je další program na podporu těchto aktivit, který ale umožňuje podporu pouze týmům, které předtím uspěly v soutěži EXCELES. Takže toto je možná nejlepší demonstrace toho, jak lze omezit počet uchazečů o nějaký projekt.

Martina: V periodiku Věda a výzkum jsem se dočetla, že EXCELES byl od počátku plně financován z prostředků Evropské unie prostřednictvím Nástroje pro oživení a odolnost Next Generation EU a do české vědy přinesl bezmála 5 miliard korun. Takže adorace. A vy jste potvrdil, že přinesl, peníze přišly, instituce je odčerpaly. A máme výsledky?

Martin Kubala: Tak nějaké výsledky určitě máme. Ale je třeba se ptát, jestli jsou za 5 miliard adekvátní.

Martina: A máme odpověď, zda jsou adekvátní? Můžeme to vlastně takto od stolu hodnotit?

Martin Kubala: Nemůžeme. Není to tak jednoduché.

Martina: V časopise Věda a výzkum jsem se ještě dočetla, že v pěti centrech, která vznikla za 5 miliard korun z Národního plánu obnovy v rámci programu EXCELES, byly propojeny desítky institucí a byli přilákáni špičkoví vědci. Miliardy lákají, ale dobří výzkumníci něco stojí, a dobrý výzkum také. Ale pozor, to je věc, na kterou jste asi upozorňoval: „S koncem evropského financování se ale láme chleba. Stanou se nově vzniklá centra trvalou součástí české vědecké infrastruktury? Nebo se v roce 2026 začnou rozpadat?“ To psal tento časopis v lednu. Znamená to, že se peníze utratily a teď to buď někdo zase zadotuje, nebo zhasneme a jdeme domů?

Martin Kubala: To je správná otázka. Myslím, že drtivá většina výzkumníků, kteří se do tohoto grantu zapojili, sedí stále ve stejných budovách, ve stejných laboratořích, ve stejných kancelářích, jako seděli někdy v roce 2022, kdy program EXCELES začínal. Takže to, že bychom úplně zhasli a nebylo vůbec nic, myslím nehrozí, je to spíše forma nátlaku.

Martina: Na koho?

Martin Kubala: Zřejmě na vládu, aby vypsala další programy, které tyto organizační struktury budou dále udržovat, a to zase v rámci programů, do kterých se, jak jsem říkal, nemůže přihlásit nikdo jiný.

Nejde o politiky, kteří tlačí na vědce, ale o aktéry z akademické sféry, kteří tlačí na politiky

Martina: A zdá se, že se tlak na vládu vyplatil, protože aby se předešlo riziku, že po skončení centrální podpory dojde k rozvolnění, a třeba až k zániku některých pracovišť, Ministerstvo zdravotnictví – ve spolupráci s Ministerstvem školství a s Radou pro výzkum, vývoj a inovace – iniciovalo vznik nového nástroje, jehož cílem bylo vytvořit most mezi dočasným evropským financováním a dlouhodobou národní podporou. A vypsali – teď už to není tak lákavé – 750 milionů korun na pět let. Je to pro vás důkaz toho, že je to všechno uměle udržovaný produkt? Nebo je to tak, že když mají rozpracovanou nějakou práci, třeba i důležitý výzkum, byla by škoda to najednou rozmetat? Jak se v tom má v tuto chvíli orientovat tentokrát už daňový poplatník? Protože zatímco předtím to byl grant z Evropské unie, který samozřejmě také projde přes naše peněženky, teď už je to přímo z našich peněženek.

Martin Kubala: Tady jde o to, že zajímavý výzkum má rozpracovaný i mnoho dalších. A když se na to podívám skrze Ministerstvo školství nebo grantové agentury typu GAČR, to jsou balíky peněz, které jsou mezi všechny rozdělovány podle nějakých pravidel, a pravidla do značné míry platí pro všechny stejně. Ale tady se teď vytváří finanční proud, který jde mimo tato pravidla, vytváří se něco specifického, a to vnímám jako nefér vůči většině, která standardně soutěží v GAČRech a podobně.

Martina: A proč se daří zrovna jim?

Martin Kubala: Mám podezření, že je to díky vazbám na politiky, kteří rozhodují o vypsání těchto výzev a vytvářejí tyto soutěže v podstatě na míru. Tam je kořen.

Martina: To znamená, že se dostáváme – možná ne k meritu věci – ale k důležité stránce problému, tedy že české vysoké školství je pod tlakem politiků?

Martin Kubala: Já bych to možná otočil. Myslím, že politici jsou pod tlakem některých aktérů, kteří působí v českém vysokém školství a vědě.

Martina: A čím tito aktéři dokážou na politiky tlačit?

Martin Kubala: To už nedokážu dohlédnout, ale mohou to být osobní vazby. Nevím.

Celý rozhovor s emeritním děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci profesorem Martinem Kubalou o centru CATRIN, odklánění univerzitních peněz a grantových soutěžích šitých na míru si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.