Když už jsem myslel, že je to konec, housle mě zachránily

Martina: Já jsem se chtěla bavit o moudrosti, a tys mi udělal svodku toho, co chystáš. A proto na to půjdu trošku jinak. Protože ty máš za sebou zlomové období.

Jaroslav Svěcený: Ano.

Martina: Zažil jsi těžkou chorobu, zdravotně sis sáhl na dno. Zažil jsi těžkou osobní krizi, rozvedl jsi se, rodina se rozpadla celkově. Řekni mi: Změnilo tě to? Je to ta věc, která tě možná mnohem víc proměnila, než nějaký věk?

Jaroslav Svěcený: Absolutně. Absolutně. Žil jsem s určitými ideály, které postupně byly, prostě vzaly za své. Proměnilo mě to v tom, že jsem pochopil, že jsem drtivou většinu života fungoval na úplně jiném… Prostě, dneska už mám na určité věci úplně jiný pohled. Ten pohled je také daný tím, že mně není třicet, ale je mi jednašedesát, a člověk se začne logicky zamýšlet po tom všem, co vlastně v životě chceš ještě stihnout. Protože ve třiceti letech logicky uvažuješ jinak – i ve čtyřiceti, že? To je jedno. Ale v těch jednašedesáti už si najednou říkáš: „Dobře, tak život mě dostal opravdu na úplnou hranu, vždycky si za to mohou obě strany, takže samozřejmě netvrdím, že v tom nemám samozřejmě i svoji vinu. Já jsem byl prostě celý život opravdu takový hodně – jak to říct? Pracovitý zní hezky… Takový, hodně člověk, který byl až workoholik, který spoustu věcí najednou nestačil vůbec vnímat, a ony mu ty věci utekly, a nestačil se divit, jak rychle utekly…

Musel jsem si uvědomit daleko víc, že ten den má čtyřiadvacet hodin, a já už nejsem třicítka, která má pocit, že nemusí klidně čtyři dny spát.

Martina: Možná i sebestředný?

Jaroslav Svěcený: Já jsem zase tak moc nebyl, ono to tak působilo. Ale já jsem nikdy sebestředný nebyl, ale je pravda, že to tak mohlo vypadat. Protože jak jsem razil pracovní věci, tak jak jsem to hodně hrnul, tak to vypadalo, že v tom byl nějaký prvek „jájismu“, ale on v tom vnitřně žádný takový nebyl. Ale tak to vím já, ale těžko to vysvětluji, těžko to můžu říkat lidem okolo mě. Ale já myslím, že to ti, co okolo mě jsou a okolo mě zůstali, což tedy musím říct, zaplaťpánbůh, byla, nebo postupně je většina, tak dneska už se na spoustu věcí dokážu dívat tak, že si života užívám, což jsem vlastně před tím nedělal. Ani jsem k tomu nějak necítil potřebu to dělat. Já jsem byl opravdu, opravdu člověk, který dělal pro druhé, a zároveň vymýšlel nové projekty, takže to vypadlo, že prezentuji sebe, sebe, sebe, sebe, ale ono to bylo tak, že já spolupracuji s lidmi, s hudebníky třeba třicet let, a to jsou pořád stejní hudebníci, kteří se mnou hrají.

Martina: No ale když připravíš festival, tak tím dáváš práci.

Jaroslav Svěcený: Ano. A těch, co jim dávám práci, není málo. A dávám ji jim rád, protože si myslím, že to je správně, že o tom ta hudba je, to je to rozšíření koláče hudby. Ale abych odpověděl na první otázku, zúžil jsem si radlici. Moje radlice konání, která byla před tím, než se mi rozpadl partnerský vztah, rodinný vztah, a pracovní nasazení tehdejší jsem zúžil do toho, že prostě už si opravdu říkám, tohle ještě chci dělat, tohle už nebudu dělat, tady jsem se zklamal, takže opravdu nebudu vstupovat dvakrát do stejné řeky. To sítko se nějakým způsobem zúžilo, to znamená, zůstávají mi na tom povrchu věci, které do budoucna dělat chci, samozřejmě, ale musel jsem si uvědomit daleko víc, že den má čtyřiadvacet hodin, a já už nejsem třicítka, která má pocit, že nemusí klidně čtyři dny spát. Což tenkrát taky bylo. Ale ne proto, že bych někde flámoval, ale že jsem pořád něco dělal.

Martina: Jaroslave, říká se, že člověk dospívá třikrát v životě. Poprvé, když ztratí iluze o svých rodičích, podruhé, když ztratí iluze sám o sobě, a potřetí, když ztratí iluze o svých dětech. Kolikrát jsi dospěl?

Jaroslav Svěcený: Jsi chytrá holka, to vím dlouho, to je výborná otázka. No, já mám pocit, že jsou, řeknu to možná ještě víc ze široka, jsou věci, kdy mám pocit, že jsem ještě nedospěl…

Martina: To znamená pořád ideály, iluze?

Jaroslav Svěcený: Pořád nějaké ideály a iluze ještě mám. Ty mě nepřešly, a na druhou stranu si říkám, že pro to, co dělám je to ještě furt dobře, být občas tím, kdo dělá pořád ještě chyby, které bych dělat neměl. Na druhou stranu, dospěl jsem v tom, že jsem se začal, byť – to jsi řekla krásně, jsem na to teď myslel – jsi řekla krásně, že jsem mohl být tenkrát sebestředný. Já jsem vlastně dospěl k tomu, že bych měl být vnitřně, vnitřně se víc trošku zabývat sám sebou. Než tím, co jsem dělal v minulosti. Já si totiž v tom pravém směru uvědomuji, že moje práce, nebo tím, jak jsem fungoval, nebo jak jsem se prezentoval, mohl působit, moje osoba mohla působit sebestředně, a ona to byla maska. Ono to tak nebylo.

Nemůžu říct, že bych dospěl. To asi… to bych si tedy hodně fandil, a to je zbytečné.

Martina: Rozdal jsi se v drobných?

Jaroslav Svěcený: Ano, rozdal jsem se v drobných. Ano, to můžu vlastně říct. A dneska, dneska jsem začal tím, že tenkrát v těch údolích, kterými jsem šel, kterými tekla moje řeka, tak bylo poměrně hodně, a dneska jsem ty údolí trošku, prostě jsem tu deltu Nilu malinko zúžil. Protože nemohu, neměl bych z toho dobrý pocit. Hlavně vím, že bych v tomto věku už nedal tu šíři, nedal tak, jak jsem to dával v těch třiceti, čtyřiceti. V té době byla taky jinak nastavená veškerá kultura, svět fungoval jinak. Nebyly tady sociální sítě, které nás strašlivě zrychlily, úplně ukrutně. Ať chceme, nebo nechceme.

Takže dospěl jsem vlastně v tom, co jsi jmenovala, ty tři faktory, tak v každém jsem dospěl do určitého procenta. Nemůžu říct, že bych dospěl. To asi… to bych si tedy hodně fandil, a to je zbytečné. Prostě, už jsou mi dneska jasné jiné věci, taky jsou mi jasné lidské věci, partnerské vztahy, v kterých si myslím, že jsem tedy dospěl hodně, to musím říct, a ne vždycky pozitivně tedy v tomhle směru, když o tom přemýšlím, ale hodně. A dneska jsme rád, že si v těch věcech už trošku umím udělat jasno, a opravdu chci zbytek života žít tak, abych z toho života měl radost, máločím poskvrněnou, a měl okolo sebe lidi, které mám rád, a udělám pro ně úplně všechno. Takže já jsem dospěl ve třech bodech, jak ty říkáš, ale dejme tomu padesát šedesát procent, takže mně ještě něco zbývá. Tak třeba pak, až budu hodně starý, tak už to dospívání nebudu ani vnímat. Ale zatím ho vnímám dost.

Martina: Pochopil jsi, proč se ti to stalo? Protože třeba několik lidí jsme slyšela říkat, a právě že od těch konkrétních to nebyla póza, že tvrdili, že posléze zjistili, že nemoc bylo to nejlepší, co je potkalo. Protože je vychýlila z dosavadní trajektorie, která byla vlastně ve výsledku scestím, které by nevedlo k ničemu dobrému. Můžeš něco z toho, co se ti stalo, pojmenovat podobně? Že už teď, přestože je ještě od toho docela krátká doba, že si řekneš, díky za šrámy?

Jaroslav Svěcený: No, je na to ještě krátká doba. Ale jsou už některé věci, kde si můžu říct v klidu, díky za šrámy, jo. Ale, ale není to plošně, já si myslím, že můj postoj… já samozřejmě vím, že jsem udělal řadu chyb v tom, že jsem se příliš mnoho věnoval, teď to zní možná strašně, ale já jsem se moc věnoval té práci, a ne těm vztahům. Samozřejmě převážila absolutně, ale já jsem v ten moment měl pocit, že to je to nejlepší, co dělám. A nebyla, znovu říkám, nebyla v tom vůbec jakási sebestřednost, o které teď už tady potřetí mluvíme.

Martina: A to už začíná být podezřelé.

Jaroslav Svěcený: Začíná to být podezřelé, tak to už radši ne…

Martina: Ještě jednou a…

Jaroslav Svěcený: Ne, to už ode mě neuslyšíš. Minimálně v průběhu toho rozhovoru. Ale de facto jsem žil jednostranným způsobem. Já, když se podívám na své fotky v té době, tak jsem měl o dvacet kilo víc, byl jsem oblečený tak, že se na sebe kouknu a říkám, to snad ne, prokristapána, co mě to napadlo. Já jsem vlastně neměl v okolí, já jsem vlastně neměl nikoho, kdo by mně prostě řekl: „Prosím tě, co to děláš? Koukej na sobě něco…, koukej zhubnout, koukej prostě se zabývat sám sebou, trošičku!“ Já jsem byl furt takový, co se pozdě večer vracel z koncertu, furt jsem žil, že jenom ta hudba, hudba, hudba… Teď: aby tohle všechno klaplo, aby támhleto běželo, de facto jsem byl takový zvláštně zanedbaný. Ale to nebylo zanedbáním, ale to bylo prostě tím, že jsem žil v jedné linii. A to je špatně. Samozřejmě, žil jsem pořád na jedné vlně, aby to uživilo rodinu, aby to uživilo všecky… jenže já jsem mezitím…

Martina: …spolupracovníky…

Jaroslav Svěcený: …spolupracovníky. Ale ono to je málo. Dnes si říkám, ale já už se nebudu tolik honit. Do tohoto, ty to víš dobře, do tohoto poznatku, do té realizace tohoto poznatku tedy mám ještě hodně daleko, ale musím říct, že už to brzdím. Že brzdím určité věci a radši se soustředím víc na jednotlivé položky, než na jejich množství. Což jsem předtím nedělal.

I můj ošetřující lékař nevěřil, že se toho tak rychle dostanu, protože od momentu, co jsem začal hrát, se můj zdravotní stav začal rapidně zlepšovat.

Martina: Je ti teď líp na světě? Jsi třeba svobodnější? Bavíš se víc životem? Anebo ještě se spíš pořád trochu vzpamatováváš z toho šoku? Protože on to vlastně šok byl.

Jaroslav Svěcený: Byl to šok po všech stránkách, do toho poměrně brzo přišel covid, což tedy rozhodně pro psychiku nebylo úplně to pravé, jenže to už já jsem prostě cítil, že se chci zabývat, že chci žít dál, že mě – já jsem to sice už v jednom rozhovoru řekl – a tady to rozvedu – mě zachránily fakt ty housle. Já jsem si uvědomil, že mí přátelé, které miluji, mně strašně pomohli. Ale to vnitřní já mi zachránilo to, že jsem zase začal cvičit na nástroj, dokonce i v nemocnici po operaci, když už tedy mi vyndali stehy, a prostě už jsem se posadil na židli, protože vleže se tedy fakt cvičit nedá. Tak jsem začal rehabilitovat a ty housle, a to je mimochodem zrovna to, že když máš housle, který ti konvenují, a ta historie je v té energii obsažená, tak ty housle, řekl mi to i můj ošetřující lékař, že nevěřil, že se takhle rychle z těch věcí, věcí dostanu, protože od momentu, co jsem začal hrát, můj zdravotní stav se začal rapidně zlepšovat. A tento pocit vnímám do dneška, a když nemám zrovna den, kdy je mi hej, byť to třeba může tak vypadat, že přeci už jedu na plné pecky a že to je prostě pohoda, že jsem se vrátil do nějakého… nevrátil. Dělám toho méně, ale intenzivněji. A ty housle, když vezmu do ruky, tak je to, je to v podstatě přírodní antidepresivum té nejvyšší kategorie. To je vlastně něco, co během pár minut, čtvrt hodiny, půl hodiny, mě dostane úplně do jiné ligy a do jiného vnímání. A de facto dneska při cvičení na housle mě napadají věci, které dneska realizuji. To jsem ještě nikdy nikomu neřekl, ale je to pravda. To neznamená, že bych se nesoustředil na cvičení, ale já potřebuji určitou atmosféru, určitou vnitřní pokoru, klid, zároveň vášeň, zároveň invenci a zároveň energii, která mi z těch houslí jde. Kdy mě prostě něco napadne a říkám si: „A tohle zkusím, tohle je dobré.“ Hned si to jdu napsat a pokračuji dál. Takže housle, housle jsou skutečně bez jakékoliv nadsázky hudební nástroj, který v mém případě pro mě má ještě daleko větší rozměr, protože samozřejmě mě dostává i k mimohudebním věcem.

Martina: Jaroslave, já jsem se někde dočetla, a nevím, jestli je to pravda, protože si myslím, že to byl bulvár, že jsi svého času, když jsi ještě nenahmátl nohama dno, že jsi to chtěl zabalit. Že jsi uvažoval o tom, že to skončíš, že to tvé zoufalství, bolest, rána, bylo tak silné, že vlastně jsi nevěděl, jestli ještě získáš odvahu se k tomu všemu vrátit. Je to tak?

Jaroslav Svěcený: No, to je jinak. Ono to je tak, že v době, kdy mně bylo fyzicky, a hlavně psychicky nejhůř, tak jsem se najednou dostal do situace, kdy jsem měl pocit, že je konec. Že to už nemůžu nakopnout. Já ti dám jenom jeden z drobných příkladů, to byl případ, kdy jsem si zkusil na ty housle zahrát a všechno se mi klepalo. Bral jsem uklidňující léky, tenkrát prostě to jinak bez toho nešlo, naštěstí velmi krátkodobě. Takže právě housle mě nakonec z toho všeho vytáhly. Protože to byla bolest, jak já říkám, celého těla i duše. No, a dostal jsem se na úplné dno, kdy jsem já, který je jinak prostě pro řadu lidí takovým symbolem, že když potřebují nasát dobrou náladu, tak jdou za mnou, tak já jsem se dostal do situace, kdy jsem už neměl opravdu pocit, že to všechno, co jsem doteď dělal, mělo nějaký smysl a opravdu jsem se dostal do úplně… cítil jsem, že jdu do nějakých temnot.

Takže to můžu potvrdit, ale to nebylo poté, ale to bylo v době, kdy se, kdy mě vlastně potkalo totiž všecko dohromady. Rozvod i operace. Takže možná ta operace byla samozřejmě pro mě nepříjemná, protože měla řadu komplikací, ale já jsem vše samozřejmě tím pádem psychicky daleko hůř snášel, ale v této době, došlo k tomu, kdy jsem měl opravdu pocit, že to prostě nemá cenu, že jsem se prostě dostal na dno.

Mně se tenkrát klepaly ruce, já jsem byl celý zesláblý, ještě do toho ty prášky, navíc mě to strašně bolelo

Martina: Že to nepůjde.

Jaroslav Svěcený: Že to nepůjde. Ano, teď jsi to řekla správně. Že to nepůjde. Protože, a to se umocňovalo ještě tím, jak jsem měl, mně se tenkrát klepaly ruce, já jsem byl celý zesláblý, ještě do toho ty prášky, navíc mě to strašně bolelo, tedy musím říct, po té operaci, takže to, to ani nešlo. A teď jsem byl celý takový, že jsem vzal housle, smyčec a začal se mi chvět. Ten smyčec. A normálně mi ty ruce vibrovaly, jako kdybych byl prostě už nesvéprávný, v tom smyslu korigovat svoje pohyby, a to bylo, musím říct, něco příšerného. A já jsem to nicméně, protože jsem měl výborné doktory kolem sebe a lidi kolem sebe, kamarády kolem sebe a přátele, tak jsem tohle všechno překonal. A hlavně ti doktoři mi řekli jednu věc: „Prosím tě, tyto léky ti postupně vysazujeme, ty budeš za chvilku úplně v cajku.“ A já jsem jim to nevěřil.

Já jsem jim to vůbec nevěřil. Jak jsem jim věřil všechno, tak tohle vůbec, kdepak, s těmahle rukama já nemůžu přeci dál hrát! No, a najednou se to samozřejmě stalo, že jsem opravdu po třech, třech a půl měsících opustil brány nemocnice, a svůj život jsem začal tím, že jsem odletěl na koncert do Arménie. Čímž je trošku dáno taky, že jsem člověk, který rozhodně nežije nudným životem, ale že jsem člověk činu. A já jsem se prostě rozhodl, já jsem se k tomu datu upnul, že to do té doby v té nemocnici dám.

A ještě bych možná zmínil jedno jméno, a to je jméno, bohužel už dnes mezi námi nežijícího Mirka Žbirky, který, samozřejmě, když se dozvěděl, čím procházím, no tak mi s Katkou zavolali a říkali: „Hele, my roztáčíme projekt pro televizi, a my tě do toho projektu prostě obsadíme. A ty přijdeš.“… a já jsem ještě na revers byl propuštěn z nemocnice, a do toho projektu jsem nastoupil, natočili jsme ho a já jsem byl po třech měsících a dvou týdnech poprvé mezi lidmi. A cítil jsem se trošku oslabený, ale všechno jsem to dal v tom televizním pořadu, to tak opravdu nebylo znát, což jsem byl sám překvapený. Ale to jsou body té energie, kterou jsem zřejmě pro tělo potřeboval. No, a pak jsem před lékařským konziliem předvedl se svým kolegou Láďou Horákem, akordeonistou, kterého dobře znáš, koncert hodinový, kde jsem je přesvědčil, že mě můžou propustit, vyslat, že už jsem fyzicky na tom tak, že už můžu hrát, no a já jsem se vlastně na MDŽ, pamatuji, že jsem byl tehdy propuštěný, před těmi pár lety, a o tři dny později jsem už sedal do letadla. Takže jak vidíš, můj život opravdu nebyl nudný. A já jsem rád, že jsem to takhle rychle zvládnul. Protože díky tomu jsem se rychle vrátil zase zpátky i do pracovního života.

Systém „urob si sám“ už skončil. To nejde. A člověk taky musí vědět, že se v určitém věku musí vzpamatovat a prostě si říct: „Prosím tě, tohle už nemůžeš dělat…“

Martina: Jaroslave, ty ses vrátil do pracovního života, vlastně ty bys samozřejmě mohl pracovat klidně jako agent spousty lidí, mohl bys organizovat koncerty, i kdyby ses třeba rozhodl, že hrát nebudeš. Ale myslím si, že právě housle jsou ty, které ti dávají nápady, podněty a chuť tady tyto jenom manažerské věci dělat, ale řekni mi, počítal jsi někdy, procentuálně, když připravuješ koncert, nebo festival, protože si ty věci fakt děláš sám, jenom s nějakými svými kolegy, kolik vlastně procent věnuješ takové té technické přípravě, tomu, že musíš zajistit sál, židle, propagaci, a kolik procent máš nárok věnovat tomu, že si připravíš program, že cvičíš, že můžeš dělat zkoušky s interprety? Já si totiž vzpomínám, že když jsem někdy něco takového dělala, tak jsem vlastně měla vždycky hrozně špatný pocit z toho, že ta hra je skoro to poslední, nebo ten zpěv. Protože než se člověk proboxuje vší tou technikou, tím technickým téměř marasmem, tak…

Jaroslav Svěcený: Tak na to mám už jednoduchou odpověď, já už tohle nedělám.

Martina: Už ne.

Jaroslav Svěcený: Ne. Protože ani nechci. Proto bych to nedělal. Možná i s tím, jak ses před tím zmiňovala, agent, že bych dělal manažerskou činnost, já kdybych nehrál, tak bych ji nikdy nedělal. Manažerská činnost rozhodně není to, co by mě naplňovalo v životě. Manažerská činnost je pouze účelová pro to, aby se ta, či ona kulturní událost, koncert, beseda, koncertní pořad, jakýkoliv jiný mohl konat.

Martina: Je to prostředek.

Jaroslav Svěcený: Je to prostředek. Takže já, v momentě, kdy bych přestal hrát, tak rozhodně tohle vyvíjet nebudu, já v tom necítím žádný smysl, vůbec. Mě by to vlastně ani nebavilo. Takže já to dělám opravdu, opravdu pro to, aby ta kultura tady vznikla. De facto se dá říct, že rozšiřuji portfolio možností v kultuře, kde se dá zase ještě pracovat a dělat. To mě baví pořád. Ale, takže odpověď, jestli manažer bez hraní, tak odpovídám rovnou, ne. To, co dělám dneska, už není o tom, ani o židlích, ani o… – samozřejmě občas se dostaneš do situace: Můžeme si dovolit takový projekt? Kolik na to přijde lidí? To ano, a kolik židlí by tam bylo potřeba, to jako ano. Ale už nepřipravuji, neorganizuji, nerovnám… já dneska chci, abychom se opravdu rozdělili natolik, a proto chci, aby kultura fungovala, aby každý dělal to svoje. Protože nemůžeš být zároveň manažerem, zároveň to realizovat, zároveň podepisovat smlouvy, do toho ještě třeba cvičit, to už bys potom skutečně hrála na pódiu pouze za odměnu. A to já nechci. Takže ten svět si otáčím obráceně. Nejdříve je důležité to hraní, udržovat se v absolutní formě, hrát, koncertovat, a to všechno ostatní už dělat s někým. To znamená sdílet ty věci se svými. Mám PR manažerku, mám prostě lidi, který se mnou pracují, dělají mi určité, takové spolupracovnické portfolio, se kterým pracuji, ale protože já nemám za sebou státní sektor, kde jsou úředníci placení, tady všichni pracují na OSVČ, na smlouvy, samozřejmě jim tím pádem já tu práci ale musím vymyslet. V tom to je strašně důležité. Ta práce se musí vymyslet. Pak oslovit, jak už jsem tady řekl jednou, a za to jsem nesmírně vděčný, osvícené sponzory a osvícené partnery. Mám obrovskou, úžasnou zkušenost s koncertem, který byl k mým kulatinám ve Smetanově síni, který se třikrát překládal. A díky těmto osvíceným partnerům, protože ten koncert měl, protože to je Smetanova síň, také slušné náklady, tak opravdu nám pomohli, a ten koncert jsme zvládli. To všechno je skvělé, ale bez těchto lidí bych nemohl pracovat. Já musím mít okolo sebe lidi. Protože to…

Martina: Dřív jsi to většinou strhával sám.

Jaroslav Svěcený: Systém „urob si sám“ už skončil. To nejde. A člověk taky musí vědět, že se v určitém věku musí vzpamatovat a prostě si říct: „Prosím tě, tohle už nemůžeš dělat, tak to jako opravdu…“ A samozřejmě to po té nemoci, a po těch lidských peripetiích, který jsem absolvoval, přišlo velmi záhy. Já jsem říkal: „A tohle už ne!“

Martina: Takže toto je vnější projev tvé vnitřní proměny.

Jaroslav Svěcený: Přesně tak.

Pokud bych chtěl vydělávat peníze, tak znám asi devadesát pět jiných oborů. Kde bych si, myslím, vydělal daleko více. Ale já to pro to nedělám.

Martina: Jeden můj kolega novinář nechal už své práce a nechal jí proto, že jednak tedy nepracuje u nás, již měl pocit, že už nemůže dělat věci, které by chtěl, protože to po něm jeho šéfové nechtějí. Ba co víc, třeba mu některé věci vůbec nedovolí, a pak vlastně byl takový skleslý, že už vlastně neví, jestli má pro koho psát. Že portfolio čtenářů se mu také proměnilo a že vlastně pořád musel ubírat a ubírat a ubírat. Ty jsi před chvílí řekl, že Beethoven, Brahms, že to nejsou koncerty, které…

Jaroslav Svěcený: …ne, ta dramaturgie, Beethoven, Brahms musí být. Dramaturgie…

Martina: Že člověk přijde na jeviště a jenom začne hrát a tři čtvrtě hodiny hraje, a pak je pauza, a pak zase beze slova tři čtvrtě hodiny hraje, že to publikum na to ne vždycky má už tu trpělivost. Řekni mi, jak se z tvého úhlu pohledu publikum proměnilo? Za těch čtyřicet šest let, co stojíš na jevišti? Musel jsi spíš přidávat, ubírat, anebo měnit?

Jaroslav Svěcený: Určitě měnit. Systém Beethoven, Brahms, Dvořák funguje zatím, a točíme se pořád vlastně okolo stejného tématu, ale ono to je úplně logické. My se točíme pořád kolem dotované, nedotované kultury. U dotovaných koncertů můžeš udělat Beethoven, Brahms, Dvořák, aniž bys cokoliv řekla. Přijde pan dirigent, ukloní se, bude to skvělé. Přijdou na to posluchači, kteří si koupili abonentní vstupenky, já si myslím, že i když dneska už i ty orchestry dělají spoustu jiných projektů, aby samozřejmě upozornily na to, co dělají. A mění se. Nicméně pořád tenhle systém funguje. U koncertu komorních, recitálových, si už neumím představit, že bych tam jenom přišel, a nic neřekl. Vůbec.

Martina: Ale to už bys nebyl ty.

Jaroslav Svěcený: Ne, ne, ne. Ale já si myslím, že to potkalo i spoustu jiných mých kolegů a kolegyň. To není šance. To není šance. Ty lidi přijdou na tebe a vnímají tě od prvního momentu, co tam přijdeš, a čekají, co se zajímavého dozvědí, čím je, čím je… Já se prostě chovám na tom koncertě tak, aby ty lidi na mě také chtěli přijít i podruhé. A protože to není jenom tím, že zahraji něco. Můžeme se bavit tady o tom, kdo co hraje lépe, kdo co hraje hůře. Ten to hraje rychleji, ten to hraje pomaleji, ten uznává tamto, tohle vůbec neuznává, to není debata. Ať si každý vybere. Ať si každý vybere, co a koho chce poslouchat. Pro mě je důležité, že ti lidé chodí, mají zájem, váží si toho, že je oslovím, že ti posluchači opravdu chodí na moje koncerty rádi. Já jsem navíc založil ještě koncertní klub, kde si vlastně přivádím k lidem, k posluchačům další lidi, kteří ke klasice mají vztah, protože oni o mě vždycky někde mluví – „popularizátor vážné hudby“ – já si vždycky vybavím slovo „katalyzátor“. Ale popularizátor… Já prostě se snažím hudbu akorát převtělit tak, aby na to přišli i lidé, kteří nechodí běžně na abonentní řady.

My totiž musíme rozšiřovat publikum. Protože abonentní řady, jak známo, nám stárnou a řídnou. To si vybavíte všechny orchestry. Já velmi dobře sleduji, jak jsou které koncerty navštívené, a prostě je potřeba oslovovat další lidi. Pokud se nebudou oslovovat, zájemců o klasickou hudbu strašně ubude. A taky možná ubývá. Ale já tento trend chci zastavit, a chci stále přinášet nové věci. To znamená, musím být verbálně zdatný, musím být na to připravený, musím také vědět, o čem mluvím. Takže dělám pořady, výstavy, lidi se snažím k té hudbě přivést. Ale, to je zajímavé, to mě neunavuje. Protože to je pořád to, co se točí kolem toho živého vystoupení s lidmi. Já jsem v podstatě závislák na živých vystoupeních. To je de facto to, co mě vedle houslích samotných dodává energii.

Mě unavují právě ty věci manažerské, takové ty běžné úřední. Já bych prostě nedokázal pracovat úředně osm hodin denně, nebo deset hodin denně a dělat jenom úředničinu. To pro mě znamená pouze směřování za tím hudebním. Takže, ať to beru z jakýkoliv stránky, tak vlastně ti odpovídám pořád v takovém tom podobném gardu, protože si neumím představit, protože si to chci udělat tak, abych i já z toho měl dobrý pocit. Já jsem z toho měl pocit, že jsem říkal: „Vžyť to stojí za to, když ty lidi přijdou, tak je to přeci úžasné.“ A když jsou šťastní lidé okolo, tak proto to dělám, že jo. Někdo říká: „No jo, tak prostě on dělá takové ty velké věci…“ A já jsem říkal: „Jenom vám chci říct, vážení pánové a vážené dámy, že pokud bych chtěl vydělávat peníze, tak znám asi devadesát pět jiných oborů. Kde bych si, myslím, vydělal daleko více. Ale já to pro to nedělám.“ Já jsem šťastný, že se tím můžu živit a že jsem se jako OSVČ zvládl tím živit až do svých jednašedesáti let. A to je něco, čeho si cením, a tam možná se někde bere i ten můj… ta vrtulka u zadku trošku, kde ta vrtulka se vždycky zapne, když vidím, že je potřeba, abych zase někam pokročil a někam se zase dostal jinam.

Martina: Jaroslave Svěcený, ty už teď víš, kam jsi došel. Měl jsi v posledních letech i docela prostor časový, ať už vzhledem ke svému osobnímu životu, i vzhledem ke covidu, aby sis spoustu věcí promyslel, zjistil, a tak vlastně všichni jsme tak trochu zabilancovali, za ty poslední dva roky a řekli jsme si, co ještě můžeme stihnout, a co už si musíme nechat na příští život. Řekni mi, co ty by sis ale ještě přál? Co je tvoje přání?

Jaroslav Svěcený: Já bych si přál, abych mohl co nejdéle hrát, to znamená, abych byl zdravotně v pořádku, přál bych si, abych mohl vytvářet další, další kulturní akce, koncerty, které by pomohly taky tomu, aby se pomaloučku etablovala na těch koncertních pódiích, nebo na těch kulturních akcích i mladší generace, protože si říkám, že by to měl někdo po nás převzít. Chtěl bych ještě napsat knihu o houslích, na které už pracuji. Velkou, tedy druhou, která by mapovala celé evropské houslařství, a přál bych si, abych byl zdravý natolik, abych měl přátele kolem sebe a abych našel nějakou formu života, která… ano, ano, slovo spokojený mě napadá, ale já nikdy nebudu žít takovým tím způsobem klidným, já budu asi neklidný důchodce v každém případě. Ale navíc si neumím představit, že bych byl důchodce. Já budu pořád něco dělat a pořád budu šťastný, když budu mít okolo sebe dobré lidi, lidi, kteří mně budou fandit, a já jim fandit, a třeba proto dělat něco, něco pěkného, to mě neopustí, i potom, co jsem, co jsem vnitřně prožil. Ale chtěl bych, abych do určitého věku – pokud by měl být vyšší, tak tím lepší – opravdu byl v aktivní práci, a aby ten věk skončil tím, že prostě jednou třeba – já si vždycky dělám legraci, že ve sto dvaceti letech slezu z pódia a ráno už se neprobudím. Takže abych do konce života pracoval. To je vlastně úžasné, a abych nebyl člověk, který ve svém stařeckém věku bych vlastně nežil komfortní, respektive život, který by byl spíš vnitřně ponižující, dehonestující, ale naopak, abych prostě tu etapu zakončil tím, že jednou z tohoto světa odejdu. Třeba se reinkarnujeme, a zase se tady potkáme někdy jindy. Ale přeji si, aby to takto bylo.

Martina: Jaroslave Svěcený, já ti moc děkuji za tento náš rozhovor, za tvoji upřímnost, a také za to, že mnoho známých mi řeklo, že své děti přivedli ke klasice skrze tvá CD. Tak ti děkuji i za tyto rodiče, i za jejich děti.

Jaroslav Svěcený: Děkuji mockrát, děkuji za pozvání a věř mi, že takhle hluboký rozhovor, jako sondu do mého já, jsem ještě nikdy neabsolvoval – a za to můžeš ty, protože tě považuji za člověka, kterého si nesmírně vážím a mám ho moc rád. Tak děkuji.

Martina: Je mi ctí.