Osmdesát pět let od křišťálové noci se Židé v Německu opět stávají terčem barbarských útoků

Strašné konstatování. V první chvíli jej podvědomě odmítnete. To přece není možné. Po všem tom německém sebezpytování a rýpání se ve vlastních ranách, povinných školních výletech do muzeí holocaustu a osvětě neziskových organizací, majících za cíl připomínáním této strašlivé historie znovu nepřipustit její opakování.

Antisemitismus a rasově motivované útoky jsou přece dávno zakázány, podobně jako u nás, v německém trestním právu. Jak je tedy možné, že ulice německých měst jsou znovu plné bojůvek rozhněvaných mladých mužů, cíleně vyhledávajících vše židovské, živé i neživé, aby to zbili, zapálili, zneuctili?

Co se stalo s příslovečným německým Ordnung muss sein? S obvyklým respektem k zákonu a pořádku? Co se to děje s Německem jako takovým?

Německo se odněmečťuje

Při četných návštěvách Německa si nemůžete nevšimnout změny kulturního a společenského paradigmatu, projevující se výrazným poklesem pořádku na ulicích, bezpečnosti a respektu k zákonu. A jak asi tušíte, nejde o záhadnou změnu chování původního německého obyvatelstva. Nositelem změn jsou zejména mladí muži s migračním pozadím.

Holocaust nejen že nezažili, většinou o něm ve své domovině ani neslyšeli. V řadě zemí, kde se islám promítá do školních osnov, je holocaust buď popírán, nebo zlehčován, případně je schvalován jako „konečné řešení židovské otázky“. Čekat od lidí s hluboce, kulturně zakořeněnou nenávistí vůči čemukoliv židovskému toleranci a pochopení je zcela naivní.

Do Německa tito mladí hrdí muži nepřišli podvolit se jeho hodnotám, zákonům a zvyklostem. Přišli si vzít, co jim Německo samo ústy kancléřky Merkelové nabídlo, ale přišli sem žít po svém. Vzít si, co je nabízeno a změnit, co jim nevyhovuje, tedy například německou náboženskou a kulturní toleranci, zahrnující samozřejmě i židovskou víru, kulturu, či etnicitu.

V dané chvíli to ještě není celoněmecký problém, Rubikon ještě není překročen. Pořád ještě jsou města, ulice, školy a obchody, kde židovské děti mohou bezpečně navštěvovat školy a jejich rodiče synagogu. Kde židovská kultura vzkvétá. Jenže, takových míst kvapem ubývá. A přibývá stále méně skrývané nenávisti.

Vidět osmdesát pět let po křišťálové noci na dveřích domů, bytů, výlohách obchodů namalované Davidovy hvězdy a nápisy Jude je mrazivé jen pro ty, kteří jsou si vědomi mementa nástupu nacismu se všemi hrůznými konotacemi, které vyvrcholily propracovaným systémem průmyslového vraždění evropských Židů.

Jenže rozzlobené mladé arabské muže v Německu nic z toho buď nezajímá, nebo tomu čím dál otevřeněji fandí. Německu není dokonce nic platné, že dvě třetiny Němců takové jednání odsuzují a vyjadřují podporu židovskému státu, uznávajíce jeho právo na přiměřenou obranu. Pokud stát, policie, tajné služby a justice široce selhávají ve schopnosti výše popsaný fenomén potlačit, je převládající veřejné mínění k ničemu.

Jaké jsou perspektivy?

Nevalné, přiznejme si rovnou. Chcete-li vidět stát a národ, jaký bude za deset let, zajděte si v dané zemi do škol, Německo není výjimkou. Přibývá oblastí, kde děti rodičů s migračním pozadím z arabských i dalších muslimských zemí tvoří většinu. Přizpůsobují se tomu osnovy, ne na úrovni ministerstva školství, ale nuceně, místně a všichni se dívají do země.

V mnoha školách už není možné otevřeně hovořit o holocaustu, či dokonce organizovat výlet do muzeí a památníků vraždění Židů. Prý tím trpí jemnocit dětí i rodičů a uráží to jejich víru. Učitelé bývají brutálně fyzicky napadáni žáky, které napomínají, když bujaře oslavují vraždění civilistů Hamásem. Škola a policie se jich často bojí zastat, tváří v tvář rozzlobeným a agresivním rodičům mladých násilníků.

Pokud si nevynutíte pořádek, dodržování pravidel mezi dětmi, jakým právem ho očekáváte, když tyto děti vyrostou? Tyto, v drtivé většině již v Německu narozené děti nenávidí vše židovské již nyní a otevřeně deklamují základní postuláty Hamasu a Hizballáhu, tedy že Židé nemají právo na vlastní stát, že nenávist a agrese vůči Židům je bohulibá. Jak mohou vyrůst v tolerantní mladé Evropany, pokud školství rezignuje na výchovu k toleranci a rodiče jim vštěpují netoleranci a kulturní nenávist vůči jinému etniku, či víře?

European Alliance for Israel (EAI) pořádá pravidelné konference vedení národních společností přátel Izraele. Tyto občanské spolky vysílají každoročně své zástupce vyměňovat si vzájemně zkušenosti, jak se žije židovským komunitám v evropských zemích. Svědectví, která slýchávám v posledních letech z Francie, Německa, Velké Británie jsou tak strašná, že je raději nezveřejňuji.

Pokud bych je sepsal bez udání místa a času, většina čtenářů by je bez váhání přiřadila nacistickému Německu první poloviny třicátých let. Taková je nynější, přehlížená a vymlčená realita Evropy, která má plná ústa lidských práv všude na světě, ale neumí je zaručit etniku, které je součástí kulturní Evropy po více, než tisíc let, je plně asimilováno, podílí se na rozvoji kontinentu a přesto je zas a znovu předsudečně nenáviděno.

Ve vlastní pasti

Evropa se dlouhodobě zaklíná otevřeností, multikulturalismem, lidskými právy a tolerancí. Při demonstracích na podporu migrační vlny z let 2015 a 2016 jsem často slýchával hesla o netoleranci k netoleranci. A tak se chci zeptat, kde jsou tito progresivně levicoví aktivisté dnes? Proč hesla o netoleranci k netoleranci dnes při násilných protižidovských demonstracích nepřipomínají mladým Arabům, které před pár lety vítali?

Nebo jsou dnes titíž lidé na stejné straně barikády s mladými Araby, jen vyměnili placky Refugees welcomed za placky Free Palestine a do batůžku cudně, pro jistotu, na chvíli, schovali placky, vyjadřující podporu LGBTQ+?

Autor je místopředsedou České společnosti přátel Izraele