Dezoláti versus hovada

Veřejný prostor je okupován lidmi, kteří se vyjadřují nezpůsobně, hrubě, agresivně. Pikantní je, že se považují za demokraty, čímž se z projevované nezpůsobnosti chtějí vyvinit. Máme zde dokonce dvojí demokraty – provládní, a opoziční, kteří se vzájemně považují za lžidemokraty, tedy za obyčejné sprosťáky, které lze snadno poznat po řeči, jako ptáka po peří.

Všechny ty hanlivé nálepky, kterými jsou opatřováni oponenti, mají svůj původ v netrpělivosti. Ano, tváříme se, že barikáda, která nás dělí od protistrany, je festovní, nelze ji rozebrat, anebo ji ještě toužíme vyztužit, ale ve skutečnosti jde o radikalitu z lenosti myslet. Jakmile si člověk udělá v hlavě pořádek, nechce se mu dočista vymytý mozek zaneřádit pochybnostmi, polemikou a diskusí. Nemáme trpělivost, abychom se prokousávali fakty, pátrali po souvislostech, k důsledkům přiřazovali příčiny, anebo abychom přiznali názoru, který nám hlava nebere, právo na život v hlavě někoho jiného.

Hanlivé nálepkování nám zjednodušuje život. Člověku, opatřenému dehonestující nálepkou, se nenaslouchá. Jeho hlas je preventivně ignorován, anebo umlčen, abychom určitě neslyšeli, co nechceme slyšet. Platí to u ignorování dezolátů presstituty, i ignorování presstitutů dezoláty. Je tomu tak s averzí lepšolidí a dobroserů na vidláky a flastence, i opačně. Nálepkami se ovšem společnost spíše rozděluje, než kádruje, protože hanlivá nálepka účinkuje pouze v rámci bubliny, která ji vylepuje. Mezi svými jsme vůči obdržené nálepce imunní.

Velmi pravděpodobně se pak účinek nálepek přeceňuje. Lidí, kteří si libují v hrubosti, není většina. Nálepkami se pak nečastujeme tváří v tvář. Je tomu jako ve válce, kdy se z nepřítele stane člověk, jakmile nás nedělí kilometr, ale pouze metr. I s tou vášní pro jedinou pravdu to není tak horké, jak to prezentují provládní či protivládní dezinformátoři, respektive protivládní a provládní bojovníci proti dezinformacím. Většina lidí si instinktivně drží odstup od radikálů, politiku prožívá povrchně a vlažně, a pro případ nouze si nechává v hlavě pootevřená zadní vrátka. V údobích, jako je to dnešní, je to projevem pudu sebezáchovy.

Jak společnost začíná pociťovat důsledky krize, přirozeně se hledají viníci. Jak pražská kavárna, tak venkovská hospoda v tom mají jasno. Viděno z kavárny, mohou za všechno Babiš s Putinem, kterým sekunduje pátá kolona proruských švábů a dezolátů. Viděno z venkovské hospody, je na vině fialový hnus, pětidemolice, co má hlavu nacpanou v bruselské zadnici, které sekunduje pátá kolona politických neziskovek a zaprodaná média.

Když se z virtuálního prostoru přenese nálepkování na ulici, beztak plochá konfrontace se ještě zploští, protože dav reaguje dvojslabičně či trojslabičně. Příkladem budiž situace, kdy řečník z tribuny komentuje počínání vlády. Od plného Václaváku nelze očekávat nějakou duchaplnou rozvahu. Ve třech slabikách vystaví Fialovi a jeho vládě vysvědčení provoláváním stručného verdiktu: „Hovada!“

Vrátit do veřejného prostoru důstojnost nebude snadné. Jednak se v něm ani v minulosti nepěstovala zdvořilá diskuse, a spíše než univerzitní posluchárnou byl boxerským ringem, ale především bude po hrubosti vždy poptávka těch, kteří politicky profitují z rozdělování společnosti. Divide at impera, rozděl a panuj, to je alfa a omega ovládání lidu.

Politici milují nálepky. Všechny. Líbíme se jim, když jsme na sebe sprostí. Nervózní jsou pouze tehdy, když se skanduje „My chceme mír!“