Veřejný prostor je okupován lidmi, kteří se vyjadřují nezpůsobně, hrubě, agresivně. Pikantní je, že se považují za demokraty, čímž se z projevované nezpůsobnosti chtějí vyvinit. Máme zde dokonce dvojí demokraty – provládní, a opoziční, kteří se vzájemně považují za lžidemokraty, tedy za obyčejné sprosťáky, které lze snadno poznat po řeči, jako ptáka po peří.
Všechny ty hanlivé nálepky, kterými jsou opatřováni oponenti, mají svůj původ v netrpělivosti. Ano, tváříme se, že barikáda, která nás dělí od protistrany, je festovní, nelze ji rozebrat, anebo ji ještě toužíme vyztužit, ale ve skutečnosti jde o radikalitu z lenosti myslet. Jakmile si člověk udělá v hlavě pořádek, nechce se mu dočista vymytý mozek zaneřádit pochybnostmi, polemikou a diskusí. Nemáme trpělivost, abychom se prokousávali fakty, pátrali po souvislostech, k důsledkům přiřazovali příčiny, anebo abychom přiznali názoru, který nám hlava nebere, právo na život v hlavě někoho jiného.
Hanlivé nálepkování nám zjednodušuje život. Člověku, opatřenému dehonestující nálepkou, se nenaslouchá. Jeho hlas je preventivně ignorován, anebo umlčen, abychom určitě neslyšeli, co nechceme slyšet. Platí to u ignorování dezolátů presstituty, i ignorování presstitutů dezoláty. Je tomu tak s averzí lepšolidí a dobroserů na vidláky a flastence, i opačně. Nálepkami se ovšem společnost spíše rozděluje, než kádruje, protože hanlivá nálepka účinkuje pouze v rámci bubliny, která ji vylepuje. Mezi svými jsme vůči obdržené nálepce imunní.
Velmi pravděpodobně se pak účinek nálepek přeceňuje. Lidí, kteří si libují v hrubosti, není většina. Nálepkami se pak nečastujeme tváří v tvář. Je tomu jako ve válce, kdy se z nepřítele stane člověk, jakmile nás nedělí kilometr, ale pouze metr. I s tou vášní pro jedinou pravdu to není tak horké, jak to prezentují provládní či protivládní dezinformátoři, respektive protivládní a provládní bojovníci proti dezinformacím. Většina lidí si instinktivně drží odstup od radikálů, politiku prožívá povrchně a vlažně, a pro případ nouze si nechává v hlavě pootevřená zadní vrátka. V údobích, jako je to dnešní, je to projevem pudu sebezáchovy.
Jak společnost začíná pociťovat důsledky krize, přirozeně se hledají viníci. Jak pražská kavárna, tak venkovská hospoda v tom mají jasno. Viděno z kavárny, mohou za všechno Babiš s Putinem, kterým sekunduje pátá kolona proruských švábů a dezolátů. Viděno z venkovské hospody, je na vině fialový hnus, pětidemolice, co má hlavu nacpanou v bruselské zadnici, které sekunduje pátá kolona politických neziskovek a zaprodaná média.
Když se z virtuálního prostoru přenese nálepkování na ulici, beztak plochá konfrontace se ještě zploští, protože dav reaguje dvojslabičně či trojslabičně. Příkladem budiž situace, kdy řečník z tribuny komentuje počínání vlády. Od plného Václaváku nelze očekávat nějakou duchaplnou rozvahu. Ve třech slabikách vystaví Fialovi a jeho vládě vysvědčení provoláváním stručného verdiktu: „Hovada!“
Vrátit do veřejného prostoru důstojnost nebude snadné. Jednak se v něm ani v minulosti nepěstovala zdvořilá diskuse, a spíše než univerzitní posluchárnou byl boxerským ringem, ale především bude po hrubosti vždy poptávka těch, kteří politicky profitují z rozdělování společnosti. Divide at impera, rozděl a panuj, to je alfa a omega ovládání lidu.
Politici milují nálepky. Všechny. Líbíme se jim, když jsme na sebe sprostí. Nervózní jsou pouze tehdy, když se skanduje „My chceme mír!“
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Paní Radko,
napsala jste to velmi pěkně a výstižně. A zcela s Vámi souhlasím.
Myslím, že se paní Hřebíková zbytečně na pana Hoffmana zlobíte. On nenálepkuje. On uvedl, pojmenoval nálepky, výrazy, používané na obou stranách.
Také si myslím, že pan Hoffman i celé rádio Universum je názorově blíže „venkovu“ než „pražské kavárně“.
Důležitý a výstižný je poslední odstavec celého komentáře p. Hoffmana.
Ještě bych doplnil, že kromě politiků nálepky milují určití novináři („pseudo-novináři“ – pozor nálepka!) a marketingové agentury.
Ráda bych ze všech stran slyšela My chceme mír. Nevím, jak to zařídit. Zatím se zdá, že kdo se to odváží vyslovit, je okolím umlčen, protože přece musíme porazit Putina. Opravdu se o míru už jednat nedá? Co si o tom myslí Rádio Universum?
Dobrý den pane Hoffmane. Tento příspěvek se Vám moc nepovedl. Sám nálepkujete. Byla jsem 11.3. na Václavském náměstí a nejsem ani pražská kavárna ani venkovská hospoda. Tím prvním byste mě ale urazil, to druhé je český folklór, ke kterému určitě nemám odpor, i když slovník je někdy jadrný, leč tzv. na místě. Samozřejmě slušnost je žádoucí, ale mystifikujete tady ve své krátké reportáži, protože nic nebylo tak černobílé. Skandovalo se hodně i jiné slovo na písmeno H, a sice Hanba. Ano, můžeme jistě zvolit trpělivost a psát emaily či dopisy našemu panu ministrovi cenzury, naší paní ministryni války, ale dožijeme se nějakého rozřešení? Víte, to tříslabičné slovo na H jistě zaznělo, a na hanebné porušování zákonů a Ústavy ČR ze strany vlády (zrušená valorizace, samovolná cenzura, elitářství, strašení občanů mobilizací, utrácení desítek miliard za nepotřebné vakcíny, přičemž na léky není a operace v nemocnicích se odkládají atd.) bylo možná ještě docela mírné. Nejvíc emotivní projev dle mého názoru pronesl pan Dufek, a podívejte se, že „dezoláti“ nerozbili žádnou výlohu, nezapálili žádné auto, neházeli žádné předměty. Slovní vyjádření, byť peprné a také bych se já osobně bez něj obešla, nebyla taková hrůza, jak zde nezúčastněným spoluobčanům předkládáte. Víte, problém vidím hlavně v té novinářské zkratce, na kterou jsme ale na Svobodném Universu nebyli nikdy zvyklí, protože půlhodinové rozhovory paní Kociánové mají vždy hlavu a patu a nikoliv tuto, komentátory často zneužívanou a instantním publikem velmi oblíbenou, jednoduchost. A víte co? Svůj obvyklý finanční příspěvek Rádiu Universum v březnu ještě trpělivě ponechám (na ty dlouhé rozhovory to dělám s radostí a vděkem). Váš názor mi nevadí a třeba si 16.4. společně zaskandujeme to zásádní My chceme mír. Odpusťme českému folklóru v davu jedno slovo, protože zodpovědnost – ta je i asymetrická. Děkuji.