Mistrovství NATO v ledním hokeji

Pro probíhající šampionát hokejistů se ujal bonmot, který již kvituje i prorežimní mainstream, že se jedná o mistrovství NATO v ledním hokeji. Ať už to někomu vadí, či nevadí, čísla hovoří jasně: Ze šestnácti účastníků jich třináct je členy Severoatlantické aliance, formálně neutrální Švýcaři a Rakušané se v praxi k alianci přidali podporou protiruských sankcí. A kdyby v Kazachstánu Rusko nepřekazilo Američanům barevnou revoluci, mohl dnes ten bonmot platit beze zbytku.

Sport a politika si k sobě už před nějakým časem našly cestu, a zdá se, že to tak zůstane. Jedná se o osvědčené partnerství, ze kterého mají obě strany výhody. Politici vnímají sportovní reprezentaci jako propagaci země, režimu, i jako šanci osobně se na popularitě sportovců přiživit. Sportovní reprezentace má v politicích významného sponzora, má tedy důvod jít jim na ruku, anebo alespoň neškodit. S kým se sportovci mají poměřovat, a s kým z politických důvodů nemají soutěžit, rozhodují politici. A sportovci to zpravidla respektují, a to podle hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Rusko a Bělorusko na mistrovství NATO v ledním hokeji, zdá se, nikomu nechybí. Politikům a těm divákům, kteří si Rusko oškliví, nechybí proto, že zástupně porazit Rusko na sportovním poli už není zajímavá výzva. Nabídla se příležitost válčit s Rusem doopravdy, byť zatím jenom zprostředkovaně, vyzbrojováním Ukrajinců. Pokud jde o hokejisty, těm ubyl těžký soupeř, což jistě není něco, na co by si jako profesionálové stěžovali. Sport je živí – a absence nebezpečného konkurenta zvyšuje šanci na výhru, a tedy i vyšší prémii.

Zatímco hokejistům NATO nechybí Rusové, Rusům nechybí naše mistrovství. Ze sportovní události se stalo událostí politickou. Kdo vyhraje, již není nejdůležitější. V každém případě totiž na ledě vyhraje NATO, o to se politici postarali. Kolektivní Západ se vůči Rusku vymezuje jako jejich společný nepřítel, a Rusové to takto berou. Mistrovství bez své reprezentace vesměs ignorují.

Když chybí Rusové, musí se bratři ve zbrani poprat o vítězství mezi sebou. Děje se tak ve sportovním duchu, politicky korektně. Dojde-li na pěstní souboj, jedná se zpravidla o show pro diváky, nebývá v tom nic osobního. Také při tomto laškování, kdy se hráči teatrálně škrtí, nehrozí nařčení z rasismu, protože až na nějakou černou bílou vránu je mistrovství NATO v ledním hokeji dostaveníčkem bělochů.

Za dva roky se uskuteční v Itálii olympijský hokejový turnaj. S tím byla v minulosti tradičně spojena hádanka, zda na něj nedostanou zákaz hvězdy z NHL. Nyní se čeká, zda se olympijský výbor bude inspirovat Paříží, kde si neškrtnou ruští reprezentanti. Svět si postupně zvyká, že lední hokej je exkluzivní politická disciplína, ve které nestačí, že to hráči umí s hokejkou. Zváni jsou ti, kdo na správné straně bojují za světový mír.

Zda se z mistrovství NATO stane zpátky mistrovství světa, nerozhodnou sportovci. Rozhodne se na bojišti. Aby si s námi Rusové mohli zahrát hokej, museli by je Ukrajinci vyhnat z Krymu. NATO dělá vše, co je v jeho silách, abychom si s Rusy opět hokej zahráli, ale nějak se to komplikuje. Chybí granáty, a teď už prý i Ukrajinci.