Převlékání a obracení kabátů

S převlékáním politických kabátů je to jako se zemětřesením. Otázka nestojí „jestli“, ale „kdy“. Rozhlédneme-li se kolem sebe, vidíme společnost, převlečenou do dnešních kabátů, ale také společnost, která tyto kabáty nepochybně obrátí, jenom to ještě neví. Módní trendy samozřejmě nerespektují všichni. Občas potkáme někoho oděného do ideologie vyšlé z módy, anebo exota, co si zakládá na extravaganci. Normální je nicméně volit oblečení, co se zrovna nosí.

Z doby, kdy se u nás naposledy ve velkém měnil šatník, po listopadu 1989, mi utkvěla v paměti epizoda, jak jistý literát, který vycítil, že se mění režim, stihl nejen včas přelézt na druhou stranu barikády, ale navíc z ní ještě okřikoval opozdilé převlékače: „Držte se svého poučení!“ Měl na mysli „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“, což byl politický dress code závazný za tak zvané normalizace. Bylo to, jakoby nechtěl, aby se z jeho nového exkluzivního svrchníku stala konfekce.

Nejhůře se kabát obrací lidem exponovaným, které si jejich okolí živě vybavuje, jak si na kabátu, dnes již nemoderním, anebo nevhodném, velice zakládali. Ostatně, dobrým aktuálním příkladem je zlomyslné šíření staršího videa našeho prominentního euromilce, pana premiéra Fialy, z doby, kdy ještě byl v opozici vášnivým euroskeptikem. Politický šatník, obsahující převleky pro různé příležitosti, je holou nezbytností, pomýšlí-li někdo na delší kariéru.

Obracení kabátu se běžně chápe jako morální poklesek. Jako zrada původního přesvědčení. Člověk v převráceném kabátě nevzbuzuje důvěru. Vyčítá se mu faleš, prospěchářství a pokrytectví. Obracení kabátu, ale i prosté konstatování „kam vítr, tam plášť“, je odsudkem, odkazujícím na absenci mravní integrity. Proto převlékání kabátů provází ztráta paměti. Nikdo si nepamatuje, co měl včera na sobě!

Jiná věc je, zda bychom u druhých ocenili neochotu měnit šatník, pokud lpějí na kabátě s děravými lokty, kterému chybějí knoflíky. Kabát se mění i proto, že si od nového slibujeme, že nás lépe zahřeje. Orvaný špinavý kabát rovněž prozrazuje bezdomovce, kterého charita zachraňuje oblečením z druhé ruky. Zoufalec, který ztratil sám sebe, nebývá vybíravý a netráví čas před zrcadlem.

Je více důvodů nesoudit druhé podle kabátu. Především totiž platí, že bližší než kabát je košile. Ta se neobrací. Víme, anebo alespoň tušíme, že člověk je především definován čímsi rezistentním vůči politickému chaosu. Lidé, kteří se nám nezamlouvají kvůli původním, či obráceným kabátům, vypadají lépe, odmyslíme-li ty kabáty a vnímáme je v košilích.

Elita, která dnes ovládá naši republiku, ale i Evropu, je ustrojena otřesně. Rychle přibývá lidí, kteří to vidí, kterým to vadí a kvůli kterým se ty nesnesitelné kabáty budou obracet. Předcházet tomu nebude nic hezkého, už teď jsou lidé nabroušení, a bude jenom hůř. Když už se ale pak budou obracet kabáty, přijde ta chvíle, která stojí za to: Chvíle, kdy si budeme blízcí jen tak, v košilích. V košilích, co jsou nám bližší než kabáty. Bližší jednotlivě i společně.