Karel Kryl – Má vlast

Jak to bylo, příteli, s Tvou první múzou? Zůstala zde čekat, kdy se k ní vrátíš? Byla trpělivá? Vítala Tě, nebo zapomněla? Objala něžně navrátilce? Ztraceného syna? Anebo odvrátila zrak? Co zbloudilo v čase a co vytrvalo?

Ptám se Tě proto, kamaráde, že vím o múzách své. Jsou přelétavé. Vrtošivé. Svéhlavé. Opustíš-li ji, najde si jiného básníka. Múza má reinkarnaci v krvi. Věřím, že´s neměl za zlé své první múze, že z nouze vzala zavděk písničkáři, co vykročili z bodu, kde končily Tvé zdejší stopy. Ostatně o tom zpíváš. V rozpustilých verších. Poplatných ale revoluční euforii… Víš, kam tím mířím: Nebyla to zrada?

Budu hádat. Řekl sis omnia mea mecum porto? To bych bral. Tu víru, že je básník dlužen své múze svobodu. Bere ji i na cestu, ze které není návratu. Básník, jsa odsouzen k samotě, nechce ji sdílet sám. Ve dvou se to lépe táhne, vemlouvá se múze: Jsi-li éterická, nemáš proč být teritoriální. Všude dobře, tak co tady, černě se tenkrát žertovalo…

Entropie. Vše podléhá fragmentaci, degraduje, rozpadá se, kazí. Je vlastně s podivem, že svět ještě drží pohromadě. Máme s tím práce jako na kostele. Být doma prorokem je výsada cizincova. Je to břímě sladké. Hořké je zůstat cizí mezi svými. Tvá mise, starý brachu, se nikdy nenaplní. Vždy bude třeba hledat světlo, když tu není. Vím, na co myslíš: Byli jsme zasvěceni…

Pohlížet přes stržený drát na veselící se notorické nevolníky. Smutné k popukání. Škoda rýmů na opis panoptika. Slova se příčí v krku, touží být nevyřčena. Není to něčí vina. Vzpomínáš, jak ses ptal na dubové stoly, v hospodě v Milovicích? Dlužím Ti pravdu: Řekl jsem, že ano, ale ve skutečnosti nevím. Záleželo na tom? Vedou se tam věčně plytké řeči. Jedno ale vím. Změnil bys to. Myslím na Mnichov, jak pro Tvou rýmovanou řeč utichla hospoda U Jožinka: Vždy je to o básníkovi…

Chyběls a chybíš. Údělem poutníků jsou návraty. Vlast poutníkova ovšem nestejná je řeka. Vracíš se k tomu, co vzal proud. Dnes, jako minule, zítra jako dnes. A v tom, co bylo a už není, zrcadlí se dálky. Svobodná oblaka v louži uprostřed cesty. To ale není všechno. Vím, že se také ohlédneš přes rameno. Za tím co bude, za tím co neumírá. Za tím, co drží víra.

Ta vlast, co není, přežila v jazykovém koutku. Všiml sis? Držet se slova, které nezvlčilo, anebo jinak, střežit se zparchantělé řeči – není to první básníkovo přikázání? Co povíš, vrátí ozvěna. Vyřčené slovo je bumerang. Vždy jsem Ti chválil, jak česky vážíš těžká slova na lékárnické váze. Proto tvé verše drží tvar. Chaos vůkol s nimi nehne. Přiznám Ti škodolibost: Mám rád to české ticho, když dojde na Tvá slova.

Kdo Ti má za zlé vlastnictví křišťálové koule? Nejsou to jasnovidci. Ti vědí, pročež nezávidí. Jsou to ti, co se hrozí odezírat budoucnosti ze rtů plody své malosti. Bereš jim alibi. A bez náhrady. Dříve než se nestaly, zvěstoval´s odehrané děje. Jednou jim dojde, o čem byla řeč, ale k užitku to nebude. Jim, ani Tobě. Co v křišťálových koulích vidí povolaní, nezvaným je skryto. Nežité sny, nesněné žití. Stane se nechtěné těm, co zištně, křivě, neslitovně chtěli.

Jsem rád, že´s zůstal svůj. Že´s neosedlal mrtvého koně, na jehož hřbetě kdekdo slavný skončil znectěn v zapomnění. Jeden nikdy není dost opatrný, když po něm sláva žádá protislužbu. Tobě ale bylo jasné, že sláva je teroristka, se kterou se nevyjednává. A ta vlast, co není? Napadlo Tě, Karle, že jako Fénix jednou vstane z popela? Čím se vlast křísí z kómatu, jsou věčně živá slova. Buď na tu chvíli připraven, prokletý básníku!