Politický život ve lži

V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.