Populismus jako dobrá volba

Zdá se, že nadešel čas rehabilitovat populismus. Z hanlivé nálepky ho činí vítanou alternativou politická realita. Donedávna nařčení z populismu, čili z vstřícnosti k tomu, co od politiků poptává lid, stačilo k tomu, aby se takto označená strana ignorovala. Populistům se štítivě vyhýbali politici a média, aniž by si dělali hlavu z toho, že se štítivě vyhýbají stále rostoucímu počtu občanů, kteří si přejí politiky naslouchající lidu, nikoli politiky, kteří lid peskují.

Když u našich rakouských sousedů populisté vyhráli volby, prezident ignoroval tradici, že kabinet sestavuje vítěz voleb. Populisté z vedlejší koleje přihlíželi, jak se dojednává koalice poražených, čili kočkopes lidovců, socialistů a liberálů. Když se tito systémoví demokraté ani po třech měsících nedokázali podělit o volební kořist, nezbylo zelenému prezidentovi, než pověřit sestavením vlády předsedu Svobodných, čili vítězného populistu.

Nová situace vyvolává nové otázky. Najdou konzervativci s populisty společnou řeč? Přidají se lidovci k populismu Svobodných? Anebo zapomenou Svobodní u moci na populismus, díky kterému vyhráli volby? A jak se toto populistické sousto bude polykat novinářům? Budou i nadále populistům mydlit schody? Anebo je osvítí poznání, že není na škodu naslouchat hlasu lidu?

Že se v Rakousku nepodařilo vykázat populisty do opozice, neznamená samo o sobě, že se někam vypařili elitáři, kteří mají za to, že vědí lépe než lid, co je pro lid dobré. Podstatné bude, jak populisté s populismem naloží. Jiná věc je mluvit lidem z duše a slíbit jim zastání, a jiná je sliby dodržet. Ne každý populista bere zvolení jako závazek dodržet smlouvu s voliči. Někteří populisté, kteří vzbudí u lidí naději, že udělají to, kvůli čemu byli zvoleni, se po zvolení chovají jako standardní politici, kteří se necítí vázáni tím, čím pouze ošálili naivní důvěřivé voliče.

Populismus je termín, který má více výkladů. Oskar Krejčí ve svém textu „2025 Rok populismu?“ píše, že „z programového hlediska integrujícím principem populismu je snaha vyjadřovat zájmy obyčejného, nezkaženého lidu. To v opačném gardu znamená, že se staví proti privilegované, sobecké a zkorumpované elitě. Elitě ekonomické, kulturní a mediální – homogenní skupině, která jedná proti zájmům lidu.“ Píše Krejčí. Vedle populismu jako programu máme co do činění s populismem, coby strategií. Když je řeč o programu, populista je žádaný typ politika, který je nakloněn vládě lidu, čili demokracii, a to bez přívlastků, které demokracii mrzačí. Populismus jako strategie je ale pouhým předstíráním respektu k demokracii. V tomto smyslu populismus typicky vidíme u elitářů, kteří se nerozpakují obelhávat občany programem, který není napsán proto, aby se realizoval, ale pouze proto, aby se jím vydláždila cesta k moci.

Pokud v Rakousku sestaví vládu protimigrační, národně konzervativní strana, a pokud svůj program prosadí v praxi, bude to důležité vítězství populismu, vůle lidu, prosazené lidu sloužícími politiky. Rovněž by ale šlo o porážku elitářského populismu, v podání tradičních stran, posluhujících kde komu, jenom ne vlastním lidem.

Není podstatné, co se napovídá, anebo sepíše. Důležité je, co v praxi politici udělají pro lidi, anebo proti nim. Rakouští Svobodní trvají na národní suverenitě, na ochraně před EU. V programu mají deportace nezvaných cizinců, Rakousko má být pro přistěhovalce nepohodlným státem. Vymezují se proti klimatickému alarmismu, jsou alergičtí na Zelenského, a první věc, kterou předseda Svobodných slíbil ve funkci kancléře učinit, je návrat k původní rakouské hymně, jejíž text v roce 2011 přepsali genderoví aktivisté.

Pokud by se dnes opakovaly v Rakousku volby, populisté by místo 29% obdrželi 35%. Obejít vítěze voleb, čili ignorovat vůli voličů by bylo ještě těžší, než dnes. Zda se populismus ve vládě osvědčí stejně, jako v opozici, to teprve uvidíme. Pokud ano, bude to cenná inspirace i pro ty české strany, které jsou odhodlány brát se za zájmy obyčejného nezkaženého lidu proti zájmům privilegované, sobecké a zkorumpované elity.