Smyslem válek je zabránit míru

Politici milují války. Důvodů je vícero, ale jejich společným jmenovatelem je snaha zbavit se koule u nohy, kterou je mír.

Na válkách se vydělává. Zbrojení představuje masivní transfer státních prostředků do soukromých kapes. Nezbrojí se proto, aby se mohlo válčit, nýbrž se válčí, aby bylo možné zbrojit. Války stimulují byznys, vytváří pracovní místa a pohání ekonomiku. Zbraně, munice, ale také vojenská výstroj a potrava pro vojáky jsou spotřebním zbožím, nikoli jednorázovou investicí. Války je třeba, aby se vyprázdnily sklady, a mohly se opět naplňovat. Důvody, pro které byznysmeni u politiků poptávají války, jsou pragmatické, zištné: Válka je ideální tunel.

Vojenskoprůmyslový komplex má ale velký politický vliv nikoli pouze proto, že si politiky kupuje. Zbrojaři nabízejí politikum něco lepšího, než je sponzoring volebních kampaní a nějaký ten diskrétní úplatek. Nabízejí jim moc a k ní v balíčku ještě jako bonus alibi, ohledně neschopnosti řešit běžnou politickou agendu. Válka je pro politika požehnáním. S odkazem na národní bezpečnost lze vyhlásit mimořádný stav, ve kterém se lidem pohodlně vládne. Američané, tedy ti chytřejší, se dodnes dohadují, zda Patriot act byl důsledkem 11. září, anebo zda 11. září nebyl „inside job“, umožňující uvalit na populaci Patriot act.

Když je mír, politici jsou obtěžováni občany, kteří požadují řádné fungování státních institucí, úřadů, justice či policie. Když nefunguje školství, či zdravotnictví, daňoví poplatníci si na politiky otevírají hubu, neboť za šlendrián a jalové kecy politiky neplatí. Potíže a skandály se ale rázem stanou podružnými, jakmile politici šikovně předhodí lidu nepřítele, kterému je třeba se postavit se zbraní v ruce kvůli svobodě a demokracii někde v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Ukrajině či na Tchajwanu, neboť se tam právě bojuje za Prahu.

Není to jen ukrajinský prezident, který je podle svědectví slovenského premiéra vystrašen, že válka na Ukrajině skončí. Konec války si přejí jenom lidé, kterým jde o život, což není případ politiků. Těm hrozí mír, se kterým je spojena spousta mrzutostí. Ukrajinci si na válku půjčili peníze, které bude třeba splácet. Po věřitelích pak budou občané chtít vysvětlení, proč sypali peníze do černé díry, za kterou lze Ukrajinu důvodně považovat. Snáze se politici vylžou z odpovědnosti za válku, která skončí vítězstvím strany, kterou zvolili. Podporovat válku, ve které se financuje masakr a vyhlazení spojence, je ale nejen hloupé vyhazování peněz, ale i cynizmus nejhrubšího zrna.

Války se snáz podněcují, než ukončují. Ve válce kolektivního Západu a Ruska na Ukrajině je třeba si uvědomit, že na pokračování války do posledního Ukrajince mají zájem ne jeden, ale dva vojenskoprůmyslové komplexy. Rusko je stejně kapitalistické jako USA, a transfer státních peněz do soukromých kapes je stejný, jako v Americe. Stejně tak se díky válce lépe vládne i ruským politikům, kteří předhazují lidu nepřítele, kvůli kterému se na Ukrajině, a později možná i v Británii, Americe či v Česku bojuje či bude bojovat za Moskvu. Pro Putina je mír stejnou komplikací, jako pro evropské politiky, našeho válečného premiéra nevyjímaje.

Válku spolehlivě živí strach z míru. Je to dobrá správa pro média, která rovněž milují zabíjení člověka člověkem. Pozná se to z toho, jak se při každé další eskalaci na Ukrajině novinářům rozzáří oči. Mír bohužel není něco, co můžeme my, menšinoví pacifisté, vnutit zmanipulované militantní většině. Mír je to, co zbude, když se všechno rozmlátí. Mír je to, čemu už nepůjde zabránit bombardováním a vzájemným vyvražďováním se a co tím pádem zbude přeživším.