Už není kam spěchat

Ještě nedávno mi přišlo, že jsme v časové tísni. Že je za pět minut dvanáct na cokoli, co se zanedbalo a co je třeba udělat, abychom vybrali ostrou civilizační zatáčku a nenatloukli si. V jedné chvíli ovšem jakoby se utišila bouře. Nastalo ticho a s ním divný pocit, že už není kam spěchat. Jako by se naplnilo ono kafkovské: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“

V Kafkových Aforismech jsem si to podtrhl v osmnácti. Je to citát, který nepotřebuje záložku, protože je hned na první stránce. Vždy jsem si ho vykládal tak, že dokud je člověk rozptylován alternativami, anebo se s životem potýká nanečisto, nic pořádného z toho nevzejde. Nemyslím, že by Kafka radil pálit za sebou mosty, i když i to je někdy způsob jak nemarnit čas a ušetřit energii. Vedle zkušenosti těch, kteří si polepšili nevratnými kroky, existuje pravda i zoufalství z nemožnosti návratu. Zoufalství ale Kafka určitě nemá na mysli, když za dosažení nevratného bodu horuje.

Ticho, ve kterém není kam spěchat, na sebe bere různé podoby. Někdy jde o klid v oku hurikánu. Uprostřed všeobecné hysterie je tomu, kdo už takové běsnění párkrát zažil, zatěžko brát vážně reprízu odehraných dějů.

Existuje pak ticho před bouří, předzvěst neodvratného. Někdo v tom tichu nestihne ani rozevřít deštník, jiný v očekávání neodvratného zestárne, aniž by se dočkal trestu, o který si koleduje, čili aniž by sklidil bouři, co zasel větrem.

Tak či tak, už není kam spěchat, neboť bod, kdy ještě šlo vývoj zvrátit, jsme minuli. Je čas zvolnit krok. Smířit se s tím, že komu není rady, není ani pomoci. Netrápit se tím, co vzalo za své, a těšit se z toho, co zbylo. Není naší povinností svádět za druhé zápas, který jsme už podstoupili, a ne naší vinou se opakuje. Jako se v nových kulisách odehrávají stará dramata, tak se také ve starých kulisách mění herecké obsazení. A jak říká můj dobrý přítel, bylo by trapné setrvávat na pódiu po potlesku.

Jakmile se člověk, poutník po věčnosti, zastaví, nabídne se mu pohled na záda těch, co lehkovážně spěchají vstříc apokalypse. Čas, kdy už není kam spěchat, ovšem není předurčen k beznaději, skepsi a rezignaci. Je to čas, který patří modlitbám. Za potřebné, pronásledované, ale i za pomýlené, obelhané, zrazené. Řečeno dnešním slangem, devět z deseti mystiků radí hovořit raději s Bohem o hříšníkovi, než s hříšníkem o Bohu. Má to logiku: hříšník je na Šéfa alergický, zatímco Šéf má s hříšníkem boží trpělivost.

Ano, dorůstá nám tu digitální, povrchní a současně militantní omladina, trpící klimatickou úzkostí a hybridní identitou. Jde o potomky atomizovaných potetovaných pohodářů, co propadli konzumu na dluh a uvízli v sociálních sítích a názorových bublinách. Lidí co zlenivěli, ztloustli a ustrnuli intelektuálně i mentálně a duchovně, přibývá geometrickou řadou a bylo jen otázkou času, kdy se stanou majoritou, ztělesňující nový evropský, respektive atlantický normál.

Zjednodušeně řečeno se normálním stává všechno, co bylo včera nenormální. Huxleyho Zánik civilizace se nám před očima stává realitou. Ze včerejší noční můry se vyklubal dnešní splněný sen. Jakmile se člověk zastaví, panoptikum, jež ho obklopuje, dostane zřetelné kontury a vyjeví se, že ve světě, co je vzhůru nohama, jsou lidé nutně na hlavu. Když jít s dobou není výzva, nýbrž prokletí, je čas nechat dobu jít. U vědomí, že stejně daleko nedojde, jako ta lež, co má krátké nohy.

Už prostě není kam spěchat. Toho dobrého, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, je víc, než se dá stihnout.