Vítr, coby politický faktor

Přírodní a společenské jevy k sobě mají blízko. Dobrým příkladem je vítr. Fyzikálně se jedná o vektor popisující pohyb zvolené částice vzduchu v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku. Nejčastěji se větrem rozumí horizontální složka proudění vzduchu v atmosféře. V politice vítr rovněž znamená pohyb, změnu, přicházející po období politického bezvětří.

V politice si všímáme, odkud fouká vítr. Registrujeme, zda vítr sílí či slábne. Z generace na generaci si předáváme zkušenost, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Víme, že bez větru se ani lístek na stromě nepohne. Také konstatujeme „kam vítr, tam plášť“ – a umíme si představit, jak dopadne ten, kdo močí proti větru.

Mnohé nasvědčuje tomu, že vstupujeme do turbulentní větrné doby a je pravá chvíle k zamyšlení, jak se v ní chovat. Vzhledem k nepředvídatelnosti počasí je přirozené vyhledat závětří a přečkat v něm nepohodu. Potíž je v tom, že když všichni pasivně v závětří čekají na dobré politické počasí, téměř jistě nepřijde. Vítr přinese změnu, ale k horšímu. Proto je dobré vidět v čerstvém větru příležitost. Vír do plachet se hodí tomu, kdo má cíl. S větrem v zádech se kráčí lépe. Výzvou je ale i prodírat se proti větru vanoucímu ze špatného směru.

Když dnes nasliníme prst, vítr fouká z Ameriky. Zdá se, že je to vítr, se kterým přijde svoboda slova. Evropa se stala rájem cenzorů, kteří se ovšem nikdy a nikde netěší popularitě. Zvedá se vítr, který odvane fact-checkery, tyto moderní inkvizitory, pronásledovatele nepovolených názorů, čili udavače a prorežimní dezinformátory. Internet je globální síť a je těžké si představit, že by X či Meta vypnuly cenzurní algoritmy a vrátily se v USA ke svobodě slova, zatímco v EU by za necenzurovaný provoz platily horentní pokuty.

Hájit dnes evropské cenzory znamená škodit americkému byznysu. Když šli pravdě po krku Bidenovi demokraté, EU se ráda přidala. Aby ovšem EU mohla jít beztrestně pravdě po krku za Trumpa, musela by se odstřihnout od globálního internetu a zřídit evropský internetový skanzen, kde by si vesele lhala do kapsy. Pravděpodobnější je, že s americkým větrem do Evropy dorazí konzervativní nákaza všeho druhu. Je to vítr, který nepůjde k duhu větrným elektrárnám, duhovým exhibicím, anebo lidsko-právnímu importu muslimů.

Potíž s dozorem nad veřejnou diskusí ovšem není to jediné, z čeho teď mají bruselští byrokraté vítr. Nový vítr z Ameriky bude mít imperiální odér. Amerika se míní stát opět skvělou nejen na úkor svých nepřátel, ale rovněž na úkor svých vazalů. Co se nezmění, je evropská servilita. Pro příště ovšem bude Evropa servilní k daleko agresivnější Americe. Trumpova Amerika Evropu, coby svou kolonii, ekonomicky zruinuje. Po nějakých větrolamech není vidu ani slechu, EU je společenstvím, které drží pohromadě pouze šikana a regulace. Se ztrátou konkurenceschopnosti se pojí ztráta prestiže. O Evropě lze dnes hovořit jako o třtině klátící se ve větru.

Do třetice pak platí o větru, který vane z USA, že je cítit dýmem. Je to vítr války. Zatímco za Bidena Američané Evropany do konfliktu s Ruskem zatáhli, za Trumpa nás ve válce s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců nechají. K tomu větru smrti, co vane z Bílého domu, ovšem dlužno říct, že mlýn, jehož lopatky roztáčí, nesemele zdejší akcionáře zbrojovek ani politiky, kteří se profilují konfliktem. O život jde vždy pouze lidem, kteří z války nemají žádný užitek.

Ze všeho řečeného plyne, že prožíváme jakýsi větrný paradox. Z jedné strany nám jde o život, ze strany druhé je šance veřejně to promyslet bez dohledu cenzorů. U větru změny, wind of change, platí, že se nikdy předem neví, co přinese. Záleží na tom, co větru změny dovolíme. Konec konců i my jsme tím větrem.