Rovnost ano, ale hezky po bruselsku

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti.“ Tolik Smlouva o Evropské unii, Hlava I, článek 4.

V tzv. Protokolu č. 1 k této smlouvě se praví, že „způsob kontroly vlád vnitrostátními parlamenty, pokud jde o činnosti Evropské unie, je záležitostí ústavního uspořádání a praxe každého členského státu“. Podobných vzletných vět najdeme ve všemožných unijních dokumentech, usneseních a proklamacích tolik, že bychom jimi mohli vytapetovat například státem placený drahý pronajatý byt bývalému ministrovi pro Evropu Bekovi.

Tak. Pohádku už jsme si povyprávěli, teď nás čeká skutečnost. Unijní orgány si rovnost států představují po svém, tedy podle lidové moudrosti, kterou známe z doby budování socialismu a komunismu. „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“. Příkladů po evropsku chápané rovnosti najdeme nekonečné množství. A nemusíme se hned dívat k našim sousedům do Polska nebo do nevzdáleného Maďarska.

Právě tam se v roce 2021 vydala na inspekci – této pro ně zjevně unijně zaostalé země – mise Evropského parlamentu a chtěla ve svém šíření evropské víry pokračovat i do Slovinska. Měla v plánu tam zkoumat svobodu médií a boj proti korupci. Tehdejší slovinský premiér Janša chtěl ale vědět, kolikrát podobná delegace navštívila německou kancléřku, nizozemského předsedu vlády nebo francouzského prezidenta. Když se nedočkal odpovědi, odmítl se s delegací Evropského parlamentu bavit.

Možná jsme na to už všichni zapomněli, ale měli jsme kdysi v Čechách premiéra, který se jmenoval Sobotka. Ano, to byl ten nevýrazný úředník, z jedné strany terorizovaný holí prezidenta Zemana, a z druhé přesně mířenými ranami vicepremiéra Babiše. Ale i Sobotka, kterého určitě nelze podezírat z nedostatečné lásky k Evropské unii, se v roce 2016 v Bruselu odvážil žádat tehdejšího předsedu Evropské komise Junckera, aby komise v rámci Evropské unie skutečně vystupovala jako nestranný rozhodčí dodržování unijních pravidel. Zjevně měl pocit, že se tak neděje.

Unijní komise a parlament se s perverzní radostí věnují kritice a sankcionování „nedospělých“ zemí bývalého východního bloku, na ty tzv. staré členy si ale netroufnou. Když dokonce státní ministr pro Evropu německé spolkové vlády Michael Roth poukazoval na stejné prohřešky jeho kabinetu, jako je korupce a masové skandály členů Bundestagu, nadstandardní zastoupení vládních politiků ve veřejnoprávních médiích nebo chybějící povinnost členů vlády zveřejňovat svůj majetek, nedělo se vůbec nic. Prostě „Quod licet Jovi, non licet bovi“; tedy co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Bruselskými otloukánky jsou tedy především země, které po druhé světové válce skončily na špatné straně železné opony. To je ale jen půl pravdy. Chybí druhá podstatná podmínka. Unijním levicovým majitelům evropských klíčů se k tomu nesmí líbit politický kurs dotyčné vlády. Polsko je nejnověji jasným příkladem, že Bruselu vonící změna vnitřní politiky je důvodem k okamžité radikální změně jeho přístupu. Slovensko po nástupu Ficovy vlády zase příkladem zcela opačným.

Evropské orgány se v každé třetí větě ohánějí společnými evropskými hodnotami, unijními normami a ideou právního státu. Uvedené příklady však jasně dokazují, že o ně vůbec nejde, a jsou ochotné je podle okolností okamžitě zahodit. Jde o ideologický boj, v němž se západní Evropě dominující zelení neomarxisté snaží zadusit každý odpor proti jimi nastolenému politickému kurzu.

Tomu se přizpůsobila i oficiální linie české politiky. Hned po nástupu Fialovy vlády se tehdejší ministr pro Evropu Bek přihlásil k antipolskému a antimaďarskému postoji a celá pětikoalice nenechává denně nikoho na pochybách, kde je její místo v unii. Když začal v roce 2016 útok na polskou vládu Práva a spravedlnosti, poslanec Evropského parlamentu Petr Mach Polsko podpořil a prohlásil: „Ja jestem Polakiem“. A prezident Zeman vzkázal Evropské komisi, že jí do vnitřních záležitostí Polska nic není. Dnes místo Poláka máme v Senátu Tchajwance a prezident Pavel by, věren své neotřesitelné logice, jistě komisi zatleskal, protože tak je to správné, a tak to má být.

Od nadcházejících voleb do Evropského parlamentu si mnozí slibují hodně, jiní, jako třeba exprezident Klaus, téměř nic. Obávám se, že jako obvykle je to on, kdo je blíže pravdě. Pokud by se však podařil alespoň viditelný krok směrem k tomu, že pravidla hry budou pro všechny stejná, a i evropské orgány je budou muset dodržovat, pak by to bude znamenalo nezanedbatelný posun.