Heroinem se pro malé děti stává cukr, střevní bakterie komunikují s mozkem

Martina: Zmínila jsem strašáka poslední doby, a to je zvýšená propustnost střev. Donedávna jsme se o tom příliš nedozvídali, protože se o tom asi ani nevědělo, neumělo se uchopit, co se to děje, co je to serotoninový syndrom. A vlastně to pořádně nevíme dodnes.

Gertrúda Čápová: Tak je to komplex, není tam jedna příčina, ale když už ty potíže přijdou, tak je to špička ledovce toho, co se děje v těle. To znamená, že se to už vyvíjelo třeba 10 let, nebo 20 let dozadu, a tělo má pořád dostatek obranných mechanismů, je to jako přehrada, která drží, dokud se voda nepřelije. Naše tělo je na tom podobně, drží, a snaží se veškerými obrannými mechanismy udržet tělo v rovnováze, a když už je obranných mechanismů málo, tak to najednou pukne, a dojde k potížím. Někdy je to opravdu jako sopka, někdy jsou to plíživé potíže. Takže než se mnohdy dopracujeme k tomu, co vlastně pacienta trápí, tak uběhne poměrně dlouhá doba.

Jak jsem říkala, je to celé komplex, nebo výsledek komplexu různých neduhů, jako je porucha spánku, nebo nekvalitní spánek, způsob stravování. Když dneska vidíte mladé lidi, nebo lidi, jak utíkají s rohlíkem v ruce přes cestu, tak to je určitě to, co by nemělo být. Třeba u Francouzů, nebo Italů, je vždycky jídlo posvátná událost, takže si u toho krásně všichni sednou a jedí. I v pracovní době mají vždycky vyčleněno ne půl hodiny, ale minimálně hodinu na to, aby si mohli opravdu v klidu sníst svůj oběd, nebo svačinu.

A to jsou právě velice důležité momenty. Pak je také důležité, jak koušeme, tedy ne, že to do sebe naházíme, ale opravdu pomalinku pokousat a pomalinku spolknout. To jsou všechno stresové faktory pro náš zažívací systém. A když mu ještě dodáme něco, co je plné chemie, tak pak je to dokonáno.

Martina: Když to takto vypočítáváte, tak si určitě mnozí pomyslí: „Vždyť to všechno vím. Ano, měli bychom jíst lokální potraviny, pokud možno sezónní potraviny. Ano, je to drahé, a umím si představit, že velká rodina na to ani nemá ve všech stránkách svého jídelníčku. Ano, měl bych nehltat, měl bych kousat, ale koho baví počítat do sta, než spolknu jedno sousto? Víme, že bychom neměli jíst za chůze a že bychom měli přemýšlet nad tím, co jíme. Proč to nedělám?“

Gertrúda Čápová: Protože žijeme v urychlené době, a každý chce šetřit čas. A také jídlo pro nás asi nebylo tak posvátné, jako pro Italy nebo pro Francouze. Protože opravdu, když si vzpomenu na různé kamarády ve Francii, nebo v Itálii, tak to je hřích, kdybych si tam otevřela knihu, nebo se dívala na televizi, nebo ještě – nedej bůh – bych rychle jedla za pochodu. Ve společnosti, nebo v okruhu, kde se pohybuji, neznám nikoho, kdo by si pro jídlo neudělal čas a kdo by si jídlo neužil – na základě možností, které jsou. Ale vždycky je to večer, nebo aspoň o víkendu, velká hostina.

Martina: Vzpomínám si, že když byl syn malý, tak měl občas vyrážky, nebo nechtěl nějaké jídlo, a odsunoval ho. A já s mou homeopatkou jsme dělaly dlouhý pokus, trvalo to asi dva měsíce, kdy jsem od každého jídla, které jsem dělala, vzala kousíček, dala ho do sáčku, popsala to, dala do mrazáku, a pak jsem dala do mrazáku i vzorek celého jídla. Musím říct, že to bylo nekonečné měření. A přišly jsme na to, že opravdu nemá žádnou alergii, ani potravinovou intoleranci na základní potraviny, ale vždycky na směsi. A když jsem o tom někde promluvila, tak jsem byla velmi k smíchu.

Gertrúda Čápová: To je škoda, protože se člověk vždycky musí podívat na složení. A stačí jedna látka, která to všechno může shodit. Jedna látka, která může ublížit celému jídlu.

Martina: Když jsem zmínila homeopatii, tak vy jste také vzpomínala akupunkturu. Toto všechno jsou podpůrné věci, které zakomponováváte do svého přemýšlení lékařky?

Gertrúda Čápová: Určitě ano. A zase – naučili mě to pacienti, protože sami přišli na to, co jim pomáhá, a já jsem neshodila ze stolu to, co mi daný pacient řekl, ale šla jsem pak do literatury a zjistila jsem, že to má své opodstatnění.

A jsou typy lidí, kteří jsou víc citově založení, přemýšlející, a dbají o svou vnitřní mentální rovnováhu, a těmto lidem to velice pomáhá. Nemůžete na ně zhurta, musíte na ně pomalu právě i v rozhovoru, nebo při vyšetřování, protože jsou to lidé možná citlivější. A tam jsem si uvědomila, že oni si svou rovnováhu vyrovnávají i homeopatií, meditací, aromaterapií, masážemi, ajurvédou, akupunkturou. Prostě každý člověk je individuum. My tady mluvíme o personalizované medicíně, a do toho by neměly být zařazeny jenom léky, tedy léčiva, ale samozřejmě i jiné postupy a přístupy.

Střevní bakterie přes bloudivý nerv říkají mozku, že chybí cukr – a ten se pro děti stává heroinem

Martina: Já už jsem tady několikrát zmiňovala vaši odbornost. Kromě toho, že se specializujete na pneumologii, alergologii, potravinové intolerance, tak se už od 90. let zabýváte také tématem mikrobiomu. Střevní mikrobiom je podle vás výsledkem toho, jak žijeme, co jíme, a jak spíme. A dokonce říkáte, nebo se říká, že u dětí do šesti let jsou střeva hlavním mozkem, a až pak začíná být hlavním mozkem právě to, co máme v hlavě. Je to tak?

Gertrúda Čápová: Já mám teď vnoučata, a pozoruji jejich chování a uvědomuji si, že je to tak. Ano, je to tak. Protože u dětí se začíná mikrobiom tvořit tak, že důležitý už je intrauterinní život, a pak samozřejmě porod, fyziologický porod, kdy je to vlastně první kontakt, nebo první konfrontace s bakteriemi právě poševním přechodem. A dětem, které přišly na svět císařským řezem, právě tenhle první důležitý moment chybí.

A střevní mikrobiom se pak vyvíjí podle toho, co jedí. Nejdříve je to mateřské mléko, a pak různé příkrmy. A nejhorší pak jsou bílé pečivo, cukr, sladkosti, které začnou dělat paseku. A dneska už se to ví – to není jen, že si to myslíme – že střevní bakterie přes bloudivý nerv komunikují s mozkem. A to je to, co dělá u dětí právě stavy neklidu, nebo že jsou neposlušné, nebo brečí, jsou nervózní, protože jim chybí cukr. A cukr je pro děti jakýsi heroin.

Martina: Chybí jim cukr. To znamená, že jim prudce klesá hypoglykemická křivka, nebo že ho jedí hodně?

Gertrúda Čápová: Jedí ho hodně, a tím pádem mají změněný střevní mikrobiom, a špatné bakterie, které tam jsou, komunikují, vysílají signál o tom, že ve střevě něco není v pořádku, a tyto děti začnou být nervózní. A jsou nervózní právě z toho, že jejich střevní mikrobiom není v pořádku, a chybí tam dobré bakterie. A čím to doplní? Rychlou pomocí je vždy cukr, a pak bílé pečivo, které také tvoří nerovnováhu mikrobiomu. Dneska se už ví, že u autistů, u autistických dětí, je velice důležitý střevní mikrobiom, a že úpravou střevního mikrobiomu, dosáhnete víc než v 50 procentech zlepšení. A není to jednoduché, protože autistické děti mají monotónní stravu, buďto cukry, nebo bílé pečivo.

Martina: A co mají dělat děti, které ještě nejsou – zaplať Pán Bůh – autistické, ale mají špatný střevní mikrobiom? Což si myslím, že má stejně většina z nás. Jaká je první pomoc? Mléko jste trochu pomluvila.

Gertrúda Čápová: Mléko určitě ne. Myslím, že tam je potřeba dětem dávat všechno, pestrou stravu, nevařit jenom na vodě, protože potřebujeme i tuky, potřebujeme všechno. Zeleninu někdy, a spíš je lepší dušenou, nebo upravenou rychlým varem. Vývary jsou vynikající, zeleninové polévky, mixované polévky, brambory, maso, prostě všechno, aby se děti odnaučily být závislé jenom na moučném, nebo na sladkém. A to je pro rodiče těžká práce.

Jahody v zimě na stůl nepatří a hydroponická rajčata jsou jen chemie, která nikdy neviděla sluníčko

Martina: A co jogurty? Ty jsou proklamované v každé reklamě.

Gertrúda Čápová: Záleží na tom, jaké. Ale jogurty řeckého typu jsou samozřejmě dobré. Ale všeho s mírou, jak se říká. Jde o to, aby to nebyla strava monotónní, to znamená pestrá strava, sezónní a regionální. A pestrá znamená, že každý den nejíme stejnou potravinu, ale střídáme to, a vytváříme si pestrost. Samozřejmě v zimě je to horší, než v létě. V létě máme všeho poměrně hodně, ovoce, zelenina, ale v zimě je to horší, a tak musíme vyjít s tím, co tady máme.

Martina: Hlavně se člověk v zimě musí nachystat na takzvaně suchou stravu.

Gertrúda Čápová: Tak.

Martina: Takže vy jste rozhodně třeba proti jahodám z Tasmánie v zimě.

Gertrúda Čápová: To určitě ano. V zimě prostě jahody na stůl nepatří. Je to jako u „Dvanácti měsíčků“, kdy Maruška měla někam jít. A určitě to je plné chemie. Dokonce jsem teď někde četla, že se v Holandsku pěstují hydroponicky rajčata. Ale co z hydroponických rajčat můžete mít? Zase jenom plno chemie.

Italové sami už od října nekonzumují rajčata, už je nekupují v obchodě, ale udělají si své passaty, zavaří je, a tak dále. A pak až s příchodem prvních rajčat – záleží na tom, kde, jestli na Sardinii, nebo na Sicílii, nebo na jihu Itálie – až tak od května, začnou opět konzumovat svoje rajčata. Ale určitě nevidíte, že by si kupovali – nebo kupují, ale obecně řeknou, že už pro ně rajčata, nebo jahody, mimo sezónu nemají žádnou cenu.

Martina: Vy vůbec poměrně často varujete před potravinami, které jsou vypěstovány hydroponicky.

Gertrúda Čápová: Protože to je vlastně chemie. Už ten roztok musí být obohacen hnojivem, obohacen, aby z toho rostlina mohla vyžít, a mohla svůj plod nechat dozrát. A je tam umělé osvětlení, není to pěstováno na sluníčku. Takže si nemyslím, že takto pěstované ovoce je zdravé.

Chaos ve spánku znamená chaos v celém životě – a jediným lékem je tvrdá disciplína, žádná tabletka

Martina: Pneumologie, alergologie, mikrobiom. Jak jste se dostala na kliniku spánkové medicíny? A jaký smysl to dalo celé této vaší skrumáži specializací?

Gertrúda Čápová: To byla velice zajímavá cesta, a já jsem za ni nesmírně vděčná, protože k pneumologii spánková medicína patří. Je to vlastně část problematiky takzvané spánkové apnoe, ale nejsou to neurologické komplikace. Já jsem se dostala k profesoru Sailerovi, což byla pro mě velikánská škola po všech stránkách, a tam jsem víc pochopila, jak je spánek strašně důležitý, protože ke mně chodili pacienti, a já jsem se nestačila divit, jaký mají nepořádek ve spánku.

A pobavil mě jeden osmnáctiletý mladík, u kterého jsem při měření průběhu spánku během deseti dní zjistila, že buďto šel spát ve dvě odpoledne, a vstával někdy v deset, nebo šel spát ve čtyři ráno, a vstával někdy odpoledne. Byl unavený, byl nezdravý, měl nedostatek všeho možného, a měl i hormonální nerovnováhu. A já mu říkám: „Mladíku, ale vy máte opravdu chaos ve spánku, takže máte chaos v životě. Tak to chce se naučit chodit disciplinovaně spát, protože máme spát v noci, a ne přes den. Takže nejpozději v jedenáct hodin do postele.“ A on na mě kouká, a říká: „A nemáte na to tabletku?“ A já jsem mu říkala: „Na to existuje jenom jediný lék, a to je tvrdá disciplína. Tabletky na to neexistují.“

A já jsem si uvědomila – protože on nebyl jediný, takto žije mnoho lidí, hlavně mladých lidí, kteří mají nepořádek ve spánku – že pak není divu, že trpí různými jinými poruchami. Protože tam dochází k tomu, že má také vliv na střevní mikrobiom, na celkové fyzické i duševní zdraví člověka. A když si nesrovná spánek, tak pak není schopen si srovnat svůj život. Nemluvím o lidech, kteří mají směnné provozy. Dokonce ohledně směnných provozů jsem přišla do kontaktu – díky spánkové laboratoři – s nějakým výzkumným ústavem poruch spánku a směnného provozu, kde výsledkem bylo, že se doporučuje pracovat ve směnném provozu maximálně 10 let.

Martina: Protože tam jsou potom dopady na fyzickou kondici.

Gertrúda Čápová: Na všechno, právě i na psychickou, a dokonce i co se týče degenerativních onemocnění mozku.

Martina: Je pravda, že při našich způsobech života se velmi těžce dává do života řád, když někdy točíte ráno, jindy máte večer koncert. Takže vypěstovat si řád je téměř nemožné.

Gertrúda Čápová: Je to těžké, je to velice těžké – a je to zase o vnitřní disciplíně. Já jsem teď expert, ale já jsem zvyklá číst do noci, a část naší práce je v tom, že člověk komunikuje s pacienty mailem, takže já kolikrát píšu mail o půlnoci. Ale uvědomuji si, že už mám svůj deadline, že si řeknu: „V jednu hodinu, a prostě konec. V jednu hodinu v posteli, a přes to nejede vlak.“ Ale dělalo se mi to taky těžko, ale uvědomila jsem si, že jakmile si člověk upravil režim, tak se mi ráno lépe vstává, a přes den jsem funkčnější, a určitě prospěšnější, než když spím méně hodin.

Místo uklidňování média v covidu lidi zastrašovala, a maminky malých dětí psaly zoufalé noční zprávy

Martina: Paní doktorko, velkým tématem byla i ve Švýcarsku covidová epidemie. Vy sama říkáte, že pro Švýcary to byla velmi nová zkušenost, protože jim někdo sáhl na jejich referenda. Najednou si nerozhodovali sami, ale byli vystaveni tomu, že zkrátka musí poslouchat. Nakonec jste se ve Švýcarsku stala rebelem, protože jste odmítla nosit na klinice ochrannou masku, a přišla jste o práci. V televizi z vás udělali hrdinku – nazvali vás hrdinkou z Východu. Řekněte mi, co pro vás jako pro lékaře, tento čas znamenal, a vlastně znamená dodnes?

Gertrúda Čápová: Byl to opravdu přelom. Mnoho lidí vnímá dobu do, a po covidu, a to nejen po zdravotní stránce, ale i po psychické a mentální. Vnímám, že v lidech je teď víc strachu a obav, co, a jak bude, protože netušili, že může být ještě hůř, a nakonec bylo. A jakožto lékařce mi bylo smutno, protože se najednou porušovaly zákony, porušovala se pravidla, a média, která měla lidi uklidňovat, je zastrašovala, a přiváděla je do panického strachu. V noci mi pacienti, maminky od malých dětí, psali, že nevědí, co bude, co mají dělat, protože lidem nikdo nedal pomocnou ruku, ale naopak jim bylo duševně víc a víc ubližováno. A dělala to média.

Martina: A dělaly to vlády. Řekněte mi, co jste si z toho jakožto lékařka odnesla? Protože se můžeme dostat do jiné, ale podobné situace. Už tady byly určité náznaky, když jsme posílali do každého přístaviště na výlet hantavirus, nebo když nám sem z Konga poslali pacienty s podezřením na ebolu. Může se stát leccos. Podle čeho se budete dál řídit? Podle toho, co řekne WHO, nebo podle toho, co říká ústava dané země, nebo podle toho, co říká váš zdravý úsudek? Je to asi těžké?

Gertrúda Čápová: Já se budu řídit svým zdravým rozumem, a svými vědomostmi. Já jsem vyrůstala za socíku, a socík mě naučil jedno, číst mezi řádky. A vždycky, když se o něčem začalo hodně mluvit, tak jsem se ptala: „Komu, a čemu to má sloužit.“ To jsou dvě věci, které mě vedou dál životem.

A pamatuji si, když tohle šílenství začínalo, tak mi volal jeden můj velice dobrý kolega a kamarád z jiného světadílu, a říkal: „Co si o tom myslíš?“ A já jsem mu říkala: „Hele, něco se bude dít, ale stále nevidím, čemu to má sloužit. Nenech se do ničeho vtáhnout, a řiď se svým zdravým rozumem a vědomostmi.“ Mě to všechno jakoby zastavilo, a já jsem zůstala, a připadala jsem si jako zkamenělá, přede mnou se přehnala bouřka, a nestačila jsem se tomu divit.

A možná pomohlo, že jsem byla ve Švýcarsku, kde jsem se dostala svým postojem mezi lidi vzdělané, lékaře, právníky, kteří začali v tomto přemýšlet jinak, a nepodléhali hysterii, a začali analyzovat, hledat fakta a údaje, které by podpořily myšlenku z jiné strany. A mně to moc pomohlo, protože já jsem vnitřně cítila, že něco není v pořádku, a když si o tom nemáte s kým popovídat, tak člověk žije trochu v nejistotě, jestli si náhodou věci nevysvětluje špatně, protože jako lékař nechce lidem ublížit.

A velice mi pomohlo, že jsem mohla mluvit s právníky i s lékaři, kteří byli stejného nastavení jako já. A pak jsem měla velké štěstí, že jeden farmář z Bernu pozval Kennedyho juniora, a to byla úžasná událost, protože jsme si tam mohli navzájem zodpovědět své otázky, a utvrdit se v tom, že to, jak přemýšlíme, není špatně. Ale také jsme si uvědomili, že musíme chránit sebe a naše rodiny. A to bylo tak asi vše.

Následky očkování dnes umí doložit laboratoř, jenže na nepříjemná data vznikla zvláštní hluchota

Martina: Vznikla i skupina lékařů Aletheia.

Gertrúda Čápová: Ano, Aletheia.

Martina: Jejíž jste členkou. Říkala jste, že jste si neměla s kým popovídat, a já jsem třeba sledovala televizní debatu, kde jste si popovídala s molekulárním imunologem, profesorem Hořejším, a zaujala mě poznámka pana profesora, že když lékařka říká, že v ordinaci vidí následky očkování, tak to není vědecký přístup. Jak se dá s tímto pracovat?

Gertrúda Čápová: S tím se dá pracovat velice těžce, protože když to vidíte, a když to máte potvrzeno, tak už to pak ani nebyla medicína založená na důkazech, to byla v podstatě empirická zkušenost. Samozřejmě, dneska už existují data, dneska už máme medicínu založenou na důkazech, a jsou to data, která by toto mé tvrzení o komplikacích podpořila, protože to už dneska máme možnost diagnostikovat laboratorně. Ale je to velice záludné, protože taková laboratoř u nás není, ale je hlavně v Německu.

Martina: Ale stejně se řekne, že se nedá doložit kauzalita.

Gertrúda Čápová: Dá se doložit kauzalita. Dnes už se právě dá kauzalita doložit.

Martina: A zajímá to někoho?

Gertrúda Čápová: Já mám pocit, že se to nechce slyšet. Tady u nás je to určitě těžké, ve svém okolí jsem se s tím nesetkala. Neříkám, že to neexistuje, ale ve svém okolí jsem se s takovým přístupem, že ano, nesetkala. Ale věřím, že jsou lékaři, kteří uvažují podobně, nebo vidí věci podobně. Ale mám pocit, že na to najednou vznikla zvláštní hluchota, jakási zeď, když o tom takto začnete mluvit. A pacienti, kteří přichází, jsou tady trochu víc ztraceni, a je jim to vymlouváno s tím, že to je prostě jinak, a věci jsou jinak. Ale oni si sami hledají cesty, a takovýchto lidí je poměrně hodně.

Martina: Ale poměrně hodně je také těch, kteří říkají: „Hlavně už se o tom nebavte. To už bylo.“

Gertrúda Čápová: Pravdou je, že to je jako se vším v životě, že před tím, co nebylo pěkné, mnoho lidí chce raději zavřít dveře, a už to nevidět, místo aby se z toho poučili. Pamatuji se, že než vznikla doba covidová, tak předtím předcházely informace, nebo pokusy, že tamhle vznikl zika virus, tamhle byla ebola, a já jsem to vnímala jako zkoušení reakce lidí, nebo co na to řekne okolí, nebo co bude. A pak přišel covid. Samozřejmě, když to není u nás, když je to někde v dálce, někde v Jižní Americe, nebo v Africe, tak to vezmete jako informaci: „Ano, OK“, ale nedotýká se vás to bezprostředně, protože to není tady. Ale když už je to tady, tak už to člověkem zacloumá.

Dveře zavřené před toxickými lidmi, ašvaganda a bioidentické hormony – recept na zdraví a esprit

Martina: Paní doktorko, co je váš osobní recept? Jak se udržujete ve zdraví, v kondici? Vypadáte skvěle, skvěle vám to pálí, máte v sobě obrovský esprit. Řekněte mi, jak to děláte?

Gertrúda Čápová: Martinko, děkuji moc. Já jsem se také vyvinula a vyvíjela postupně, a naučila jsem se něco si nepřipouštět – nečtu noviny, nekoukám na televizi, vlastně neposlouchám nic takového, a odcházím od toxických lidí. Profesně si to vybrat nemohu, ale v soukromém životě opravdu zavírám dveře před toxickými lidmi, před věčnými stěžovateli. Snažím se jíst zdravě, snažím se věnovat svým koníčkům. Musím říct, že asi velkou radost mi teď dělají vnoučata, to je vždycky krásná energie.

Říká se, že si rodič užije děti až jako prarodič. Bohužel já jako rodič jsem se svému dítěti – což mě někdy trochu mrzí – až tak nevěnovala, ale věřím, že jsem z něho snad nevychovala špatného člověka. Ale o to víc se snažím být tady s holkama, a pozorovat každý den jejich vývoj, jak se tvoří jejich slovní zásoba, jak myslí, jak vnímají některé věci, jak vnímají jisté okolnosti, i to, jak reagují na jídlo, když je kyselé, sladké, bez chutí, nebo beztvaré, to jsou pro mě zajímavé momenty, které jsem si jako maminka bohužel neužila. A když to jde, tak chodím hodně do přírody. Velmi ráda chodím na hory, putování, a miluji potápění. Takže to jsou moje berličky, které mě drží při životě. A hodně čtu.

Martina: A nějaká zázračná bylina?

Gertrúda Čápová: Zázračná bylina asi neexistuje, ale já si neodpustím vzpomenout jednu, a to je ašvaganda. Já ji mám velmi ráda, protože si myslím, že opravdu zánět v těle, nebo neurovegetativní systém, utlumuje, a pomáhá. Já jsem se to naučila v ajurvédě, a musím říct, že mám pocit, že to sice není zázračná bylina, ale je to bylina, která trošičku pomůže být ve vnitřním klidu. A samozřejmě jsem v jistém věku, takže určitě hormony, to je také moje další parketa. Takže ty si neodpírám.

Martina: Syntetické?

Gertrúda Čápová: Ne, bioidentické, které u nás nejsou.

Martina: Takže bychom pro ně zase museli do Švýcarska.

Gertrúda Čápová: Dá se to. Já už to nechávám posílat pacientkám z Rakouska, nebo z Německa, a funguje to velice jednoduše. Jsme v EU, takže to jde. Tato cesta je rychlá.

Martina: Bioidentické hormony.

Gertrúda Čápová: Bioidentické hormony, to znamená vyrobené z přírodních látek. A není to chemie.

Martina: Možná velmi důležitá informace pro mnohé posluchače, posluchačky. Paní doktorko Gertrúdo Čápová, já vám velmi děkuji za váš osvícený přístup k medicíně, k člověku, k životu, a k nám všem. Díky moc.

Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s lékařkou Gertrúdou Čápovou, ve kterém jsme se ponořily do léčby, strachem prostoupené, doby i odborného užití psychedelik si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly najdete také postupně na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — právě vaše podpora nám umožňuje hledat odpovědi i tam, kde to není pohodlné.

Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.