Hádala se duše s tělem

Úmrtí papeže a jmenování jeho nástupce je ostře sledovanou politickou událostí, jakkoli se církev definuje jako instituce duchovní, tedy apolitická. Politikum představuje téměř půl druhé miliardy katolíků, kteří jsou k hlavě církve loajální. O takovém publiku si politik může nechat jenom zdát.

V komentářích ke změně papeže se vždy vrací téma křižovatky, na které se církev ocitá, spekuluje se, nač bude nově kladen důraz, na co příští papež naváže, co upozadí, anebo změní. V tomto okamžiku nejistoty, přechodného bezvládí, se ale pokaždé také konstatuje, že budoucnost církve je v její minulosti. Na té záleží, od té se vše odvozuje, k té vše směřuje.

Je více důvodů, proč je katolická církev konzervativní, a proč je to tak dobře. Když něco funguje dva tisíce let, není proč to měnit. Křesťanství přežilo různé historické epochy, politické režimy a ideologie, odolalo mocenským tlakům, pronásledování, znevažování, zesměšňování, protože biblický příběh, ze kterého křesťané čerpají víru, je stále živý. Pokaždé, když se objeví nápad církev reformovat, přizpůsobit ji novým poměrům, probudí se současně i pochybnosti, zda se nejedná o herezi, o pokušení, o hrozbu, že s reformou dojde ke zpochybnění duchovní identity.

Vitalitu církve zajišťuje reforma konzervativní, taková, která očišťuje původní příběh od nánosů moderního balastu, od toho, čím se církev podbízí světu. Podbízivý marketing nečiní světské duchovním, nýbrž duchovní degraduje na světské. Kněží, papeže nevyjímaje, se od politiků zásadně liší. Jsou vypravěči jednoho příběhu. Příběh je stále stejný, jenom vypravěči se mění. Politik je vypravěčem příběhů různých, podle toho komu slouží a kdo ho platí. Zjednodušeně řečeno, v politice záleží především na vypravěči, v církvi především na příběhu.

Ze světského pohledu jde po skonu papeže o to, zda jeho nástupce nasměruje vlivnou korporaci doleva anebo doprava, respektive zda to bude progresivec, anebo zpátečník. Svět u papeže monitoruje jeho politické preference. V ideálním případě není co monitorovat, neboť dle evangelia je politickou preferencí církve striktní apolitičnost. Papež, který by volil stranu, volil by rozdělení, čili hřích. Ten dědičný co se s námi táhne od nepaměti. Z pohledu duchovního je u pastýře důležitá živá víra v evangelium, protože o víru se nemůže dělit, kdo ji sám nemá.

Asi tím hlavním důvodem proč, je, a také má být církev konzervativní, je fakt, že se nemění člověk. Je dnes stejný, jako byl vždy. Jde-li v církvi o člověka, a člověk měl před Kristem stejný problém, s jakým se potýká i po Kristu, pak není co nového vymýšlet. Je o tom mimochodem krásná lidová píseň, jak se hádala duše s tělem, kterou se hodí na tomto místě připomenout:

Na krchově před kostelem hádala se duše s tělem: „Tělo, tělo, co‘s dělalo, že‘s o duši nic nedbalo. Co‘s vidělo, všecko‘s chtělo, na Boha jsi nevzpomnělo. Tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné. Chodilo jsi v stříbře, zlatě, a já, duše, trpím za tě! Chodilo jsi po muzikách, a já vězím v těžkých mukách!“ – „Nedávej mi, duše, viny, byla’s se mnou každou chvíli.“ – „Byla-li jsem vždycky s tebou, nevládla jsem sama sebou.“

Teologové by toto odvěké lidské martýrium nepopsali lépe, než anonymní lidový pěvec. Zatímco politik má v popisu práce promýšlet, jak život prožít co nejlépe, jak si života užít, úkolem církve je dobrat se samotného smyslu bytí, definovat, proč tu vůbec jsme. A toto individuální lidské dilema je současně i dilematem církve, coby instituce, která si rovněž může sebezpytně prozpěvovat: „Chodila si v stříbře zlatě, a já duše trpím za tě.“