Nadšené vyhlížení války

Přípravy EU a NATO na válku s Ruskem jsou v plném proudu. Zajímavé je, že prioritou v těchto přípravách není všeobecná mobilizace, výcvik branců, přezbrojení evropských armád na moderní vedení války a urychlená organizace civilní obrany. Strategie Bruselu spočívá v pokusu vyprovokovat Rusko k útoku, bez ohledu na to, zda je Evropa připravená se bránit. Dá se tedy říct, že se Evropa připravuje na sebevraždu, anebo přesněji na asistovanou sebevraždu Ruskem.

U válek, které se nevedou s úmyslem porazit soupeře, jde o snahu vydělat na zbrojení. Smyslem takové války není územní zisk, drancování zdrojů a zotročení obyvatelstva, nýbrž válka samotná. U válek vedených s úmyslem prohrát jsou ve hře ještě rafinovanější motivy. Nechat se porazit je způsob, jak nezbankrotovat vlastní vinou, vyhnout se odpovědnosti a také hněvu poškozených občanů. A i na porážce lze samozřejmě vydělat.

Nadchnout dnes Evropany pro válku je nebývale snadné. Jde o generace, které s válkou nemají zkušenost, neboť své životy prožili v míru. Násilí znají z filmu a počítačových her, kde se umírá jen jako a k dispozici je více životů. Není těžké přesvědčit tyto lidi, že vrhnout se na Rusa je dobrý nápad. Postačí stokrát zopakovat primitivní protimluv, že se jedná o slabého soupeře, který je obrovskou hrozbou.

Pro války chtivé evropské elity tu je ovšem vážný zádrhel v tom, že Rusku se do války z řady důvodů nechce. Evropa byla pro Ruskou federaci zajímavá leda jako obchodní partner. To už neplatí, poté co Američané Evropanům zakazují ruskou ropu a plyn. Ovládnout Evropu nedává smysl – není tu co vzít, co vydrancovat, koho zotročit. Rusové si dnes všímají, že „Evropa ztrácí svou identitu v záplavě agresivních migrantů“. Navíc z EU nejde strach. Rusové ji vnímají jako rozhádanou, ekonomicky upadající, s podřadnými lídry, neschopnými nést odpovědnost a postrádajícími strategické myšlení, aby mohli činit úspěšná vojenská rozhodnutí. Většinu Evropanů pak Rusové shledávají „měkkými a apatickými, neochotnými bojovat za žádné společné ideály ani za svou vlastní zemi“.

S válkou, kterou nepotřebuje, nicméně Rusko počítá. Pozorně monitoruje v Evropě „hyperaktivní šílence s prstem na spoušti“. Jestliže se ale u Rusů předpokládá, že k nám v reakci na nějakou provokaci, například kvůli ostřelování Kremlu nějakým Taurusem či Tomahawkem, dorazí teatrálně v tancích, jde o naivní představu. Totální jaderné výměně bude nepochybně předcházet výstraha v podobě likvidace nějaké evropské „Hirošimy“. Takovým evropským cílem, o kterém budou v předstihu informováni Američané s ujištěním, že oni nejsou na mušce, určitě nebude Londýn, nebo Paříž. Spíše si Rusové pro začátek něco k likvidaci Orešnikem vyhlédnou u nás, nebo v Polsku. A až když to nepomůže, začne se doopravdy, se vší parádou a naposledy.

Náš mainstream má válku s Ruskem za hotovou věc. Příkladem budiž titulek „Česko musí stavět nové základny. Až začne válka, půjdou přes nás spojenci na Rusy“. Přání je zde zjevně otcem myšlenky. Aby ty základny nakonec nebyly terčem, místem kam našim spojencům Rusové hypersonicky a jaderně vyrazí naproti. Jedním si můžeme být jisti předem: Ruského okupanta u nás určitě nepotkáme. Kvůli radiaci.