Politika na hloupý způsob

V dnešní době není nouze o důkazy, že vzdělaný blbec je blbější, než blbec nevzdělaný. Ve veřejném prostoru zakopáváme péčí mainstreamu o vzdělané hlupáky na každém kroku.

Hloupost je i politickým fenoménem. Politiku totiž v praxi nelze oddělit od politiků. Do politiky vstupují jak vzdělaní lidé, tak i lidé bez formálního vzdělání. Hlupáci mezi nimi jsou tedy dvojího druhu. Zajímavé to začne být, když si uvědomíme, že hlupák, bez ohledu na to, zda vyškolený či neškolený, se vždy prosadí na úkor rozumného konkurenta. Jak vysvětlit, že u nás aktuálně zastávají čtyři nejvyšší ústavní funkce lidé, jejichž politická hloupost je tak obří, že to bere dech? A jak chápat ten souběh politických hlupáků, ke kterému došlo ve vládě?

Politika na hloupý způsob se provozuje tehdy, když ve společnosti převládne bezstarostnost, lehkovážnost, laxnost, anebo naopak beznaděj, rezignace a zoufalství. Hlupáci mají pré, když o nic nejde, anebo když už je vše ztraceno.

Nápadná koncentrace hlupáků v nejvyšších patrech politiky nepochybně souvisí s prestiží, jaké se politika u občanů těší, respektive netěší. Všeobecná averze na politiku vysvětluje, proč se rozumný člověk do politiky nehrne. A když mezi sebou soutěží pouze hlupáci, diskvalifikuje to politiku jako platformu, na které lze cokoli rozumně vyřešit.

Hlupáci se v politice zabydlí v době, kdy občané politikou nežijí, tudíž ani neřeší stranické kandidátky. Dokud politika jede na autopilota, pasažérům může být jedno, zda v kabině sedí profesionál, anebo idiot, který nikdy neměl v ruce manuál, jak postupovat v nesnázích. Až když dojde na politické turbulence, ptají se ti chytřejší z občanů, odkud se ti pitomci na ministerstvech, v parlamentu či na Hradě vzali.

I v politice platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Utrpení občana je umocněno tím, že politické hlupství je volňáskem do médií. Že nám vládnou hlupáci, by tolik nebolelo, kdyby neobtěžovali z televizí, rádií a kdyby jich nebyly plné noviny. Média legitimizují deficit intelektu u politiků, a děje se tak i proto, že jejich hloupost rezonuje s hloupostí reportérů, komentátorů a moderátorů kolaborujících s režimem. Hloupost přitom zůstává hloupostí bez ohledu na to, kolikrát se zopakuje, analyzuje a ocení spřízněnými hlupáky.

U politické idiocie si dále musíme uvědomit, že se nejedná o zlovolnost, ale o diagnózu. Hlupák, když tvrdí nepravdu, není v pravém smyslu slova lhářem. Nálepce notorického lháře se zřejmě neprávem těší například český premiér, který kontakt s realitou asi neztratil schválně, v nějakém rafinovaném špatném úmyslu. Mimika a řeč těla u něj prozrazuje, že mu prostě bohužel jenom nebylo shůry dáno. Jeho premiérství není tragédií pouze pro republiku, obětí toho premiérství je i on sám. Hlupství je totiž vždy provázeno i směšností, a být trapný je horší, než být lotr.

I ten největší hlupák je natolik chytrý, aby si před volbami nechal pro sebe nápady, jak poškodit občany. Vytasí se s nimi až s mandátem v kapse. Pokud pak voliči volí hlupáky opakovaně, nebude to tím, že jim hloupost imponuje. Pouze tu hloupost neprokouknou. Je nad jejich veškerou představivost, že by o osudech obce, národa, kontinentu či světa, mohl rozhodovat blb.

Politika na hloupý způsob je velký malér, o kterém se ovšem diskrétně mlčí. Ze strany politiků se jedná o falešnou profesní solidaritu, což není těžké pochopit. Laťka je ve výši, kterou překročí i ten nejhloupější, takže nikdo nemusí podlézat. U kritiky zvenčí pak tomu, kdo ukazuje na politického hlupáka prstem, hrozí, že bude shledán elitářem, dezolátem, vytkne se mu bledá závist anebo úmysl ohrozit demokracii pošpiněním zastupitele lidu a jím reprezentované instituce. Proto se předstírá přítomnost rozumu i tam, kde není. S politikou na hloupý způsob je to ale stejné, jako s lidskou blbostí obecně: Nelze nad ní zvítězit, ale boj s ní se nesmí vzdát.