Roztrhání vazeb mezi lidmi je zřejmě řízená akce, a pokud se ji podaří dotáhnout, tak jsme už mrtví

Martina: Pane doktore, třetím z velkých témat, o kterých jsme si říkali, že je probereme, je téma „láska“. Pro mnohé je už samotné toto slovo příliš nabubřelé a máme pocit, že je to velké slovo. A mně přesto přijde, že kdybychom o něčem měli přemýšlet, diskutovat a hledat, tak je to právě tento pojem a jeho naplnění.

František Koukolík: Já bych si dovolil ještě k tomu dodat, že prožít. Jestli je něco fundamentem lidství, kromě trochy rozumu, tak je to toto, a má to evoluční základy. Profesorka Biruté Galdikasová, která nedávno umřela, se celý život věnovala orangutanům na Borneu a jejich záchraně. A sledovala akutně zamilovaného orangutana. Já si tady najdu, co napsala. Píše: „Předmětem zbožňování pro Teepeeho“ – to byl sameček – „byla samička Priscilla. Napadalo mě, že si mohl vybrat nějakou půvabnější, ale byl do ní blázen. Nedokázal z ní spustit oči, dokonce přestal jíst.“

Martina: Což je jeden z projevů psychózy.

František Koukolík: Což je fyziologický projev normální psychózy, když se člověk pořádně akutně zamiluje. Bum.

Akutní zamilovanost do roka přejde, nejdokonalejší definici lásky napsal Saul z Tarsu

Martina: Láska. Vy jste jednu knihu svých esejů pojmenoval Nejspanilejší ze všech bohů, a to podle antického básníka Hésioda z přelomu 8. a 7. století před Kristem, který v epické básni Zrození bohů popisuje vznik světa, a tam vystupuje Erós. A mě vlastně zaujalo, jak připomínáte, že antika zná různé druhy lásky. Je to Erós, toho jsme tady zmínili, tedy vášeň, dále agapé a storgé, tedy láska něžná, starostlivá, mania – šílená, ludus – hravá, filia – přátelská, a pragma – rozumová, věcná.

Řekněte mi, my říkáme „láska“, pak možná říkáme „zamilovanost“, možná říkáme „milování“, ale ke slovu „láska“ vlastně jenom přidáváme adjektiva, jako soucitná, mateřská a tak dále. Poškozujeme význam lásky tím, že jsme ji takto foneticky okleštili?

František Koukolík: Záleží na tom, jestli si ji člověk dá takto myšlenkově okleštit. Já si myslím, že to vůbec není nutné. Je nutné odlišovat, vědět, že láska má biologické kořeny, fundamentálně, protože jde o zachování druhu. Je zásadně nutné vědět, že láska není akutní zamilovanost, která asi tak do roka přejde. A je dobré vědět, že láska má několik tváří, které již popsali antičtí filozofové a pozdější filozofové. Soudobí psychologové a soudobá neurověda rozlišují jenom dva typy: mateřskou a romantickou, tedy akutní, vášnivou.

A když jdete do soudobé psychologie, tak dřív nebo později narazíte na profesora Sternberga, nebo nyní na manžele Sternbergovy a jejich velkolepý popis lásky jako příběhu, což je nedávná vědecká práce. Vřele doporučuji. Je to poměrně čitelné a je to telefonní seznam pro všechny scenáristy, lidi, kteří píší divadelní hry, nebo cokoliv, protože tam je vyjmenováno x typů lásky coby příběhů. Je možné se na to takto dívat, ale to láska není, to jsou jenom její tváře nebo aspekty.

Martina: Já jsem nad tím spíš přemýšlela vzhledem k tomu, že třeba čeština má zase slovo „krása,“ a pak můžeme říct třeba „nádhera“, což je něco líbezného. Ale zaujalo mě, že třeba Japonci mají pro krásu a pro její tváře obrovské množství termínů. Aware je pomíjivá krása a smutek nad ní. Já mám moc ráda júgen, což je tajemná krása, kterou nelze plně vyjádřit slovy, je to skrytá krása, mlha, stín a tak dále. Tak jestli jsme vlastně tím, že jsme pod slovo „láska“ dali úplně všechno – a mnohdy láskou označují lidé i to, že jsou spolu měsíc a právě jsou bez sebe –, lásku také trochu nezglajchšaltovali, a jestli by si nezasloužila více pozornosti po všech stránkách?

František Koukolík: Každopádně, a dnešní realitou je, že se tím myslí všechno možné, od sexuálního chování a tak dále, ale o lásce per se, jako takové, se dočtete málo. Prolistujete-li světovou literaturu, najdete několik dokonalých definic lásky. A tu nejdokonalejší, o které jsem se dověděl, najdete v Novém zákoně, v epištole Korintským.

Martina: Láska je trpělivá, laskavá.

František Koukolík: Ano, v epištole Korintským, kterou napsal Saul, pozdější svatý Pavel z Tarsu. Já to nebudu citovat, ale je to nejdokonalejší. A existuje vrcholná definice ženské lásky, kterou Héloisa napsala Abélardovi v době, kdy už bylo po katastrofě.

Martina: Šalamoun se také vytáhl s popisem lásky ke královně ze Sáby.

František Koukolík: Ano, to je moc hezké, když opomineme jeho harém, tak tyto svatební písně z té doby jsou krásné. To je něco, co hovoří o akutní zamilovanosti, nebo o hymnu plodnosti, rituálním hymnu plodnosti. Ale to, co je Láska, to nejlíp opsal Saul. Mě by strašně zajímalo, jestli to dělal sám ze sebe, nebo jestli to někde opsal.

Martina: Já už jsem to tady asi někdy vzpomínala. Je to skutečně usvědčení se z toho, že si mnohdy mylně sami o sobě nalháváme, že jsme skutečné lásky schopni. Protože…

František Koukolík: Jsme schopni se zamilovat, ale to není Láska.

Martina: Láska je trpělivá, Láska nezávidí. Láska se nevychloubá a tak dále.

František Koukolík: To poznáte, když přejde akutní zamilovanost, a ten váš se dostane do potíží, do těžkých potíží. Například onemocní roztroušenou sklerózou. Pak se pozná, jestli je to Láska, nebo ne.

Martina: Jenom ještě připomenu, že ta Pavlova epištola končí: „A tak zůstává víra, naděje, Láska.“ Vy ateisto.

František Koukolík: Tam jsem nekončil. Já jsem končil u toho, že: „Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine. Jazyky – ty ustanou. Poznání – to bude překonáno.“ Dokud bude člověk člověkem, tak toto pojetí Lásky jako jednoho z jader lidství by mělo, mohlo zůstat. Podobně, prosím, jako racionalita.

Láska není zázrak, ale mechanismus života, který s velkými mozky dostal poetickou podobu

Martina: Pane doktore, když jste ale teď hovořil o Lásce, tak není toto vlastně největší zázrak? Tedy že tohoto je jedinec schopen?

František Koukolík: To není zázrak.

Martina: Už jste říkal – orangutan. Já vím.

František Koukolík: To je úžasný mechanismus života, který s našimi velkými mozky dostal abstraktní podobu, poetickou, a ještě abstraktnější, a vůbec nejabstraktnější. Čili je to, řekl bych, důsledek vývoje, který v Saulovi, tedy svatém Pavlovi, podle mě dosáhl vrcholu. V Héloise dosáhl jiného vrcholu, v sumerských svatebních písních jiného vrcholu, ale furt jsou to vrcholy jednoho pohoří.

Martina: Když jste se snažil romantickou lásku a akutní stav zamilovanosti charakterizovat z vašeho hlediska, tak jste říkal, že je to upření pozornosti na jediného člověka. I ten orangutan si podle pozorovatelky mohl vybrat hezčí, ale vybral si jinou. A vy tam říkáte: „Doprovázené euforií, ztrátou chuti k jídlu či nespavostí. Z neurobiologického hlediska zde hraje klíčovou roli dopamin, který je odpovědný za systém odměny a touhu, a norepinefrin, zatímco hladina serotoninu klesá, což způsobuje obsedantní myšlenky na milovanou osobu.“ Musím říct, že z tohoto popisu ta romantika doslova cáká. A z toho vyplývá, že jsme vlastně opravdu, skutečně jenom hříčkou přírody, mozkových synapsí, hormonů…

František Koukolík: Nemusíme být hříčkou, když si zachováváme trochu zdravého rozumu. Ale to je v akutním stavu velmi, velmi obtížné. Jak říkal pan profesor: „Pozor, pozor. Žádná rozhodnutí!“

Martina: Protože v tu chvíli je to šalba a klam, a příroda si skrze nás vede svou?

František Koukolík: Zažil jsem nesmírně moudrou ženskou. Chodila mi na přednášky, měla několik dětí, tři, nebo dokonce čtyři, a chlap se jí akutně zamiloval. A ona říkala: „Vždycky, když se od ní vracel, tak jsem ho chtěla zabít.“ Ale protože byla vysoce inteligentní, tak do něj nakódovala pocit viny. Vždycky, když přišel, tak říkala: „Nechceš něco k večeři? Nechceš se podívat na děti?“

Martina: Takto se implementuje pocit viny?

František Koukolík: A ten chlap začal mít strašný pocit viny, že má doma tak dobrotivého, láskyplného tvora, kterému zahýbá. Ovšem pozor, druhá strana to může vyčenichat a podniknout protiopatření, to znamená, že si také vyrobí dítě. Takže chudák chlap.

Martina: A také vaří. A také, jak říká v Atlasově vzpouře Ayn Randová: „I pocit provinění trpí únavou materiálu.“

František Koukolík: A jak!

Evoluce s námi počítala do třiceti, a přesto se osmdesátiletý mozek dokáže znovu zamilovat

Martina: Pane doktore Františku Koukolíku, ale kdyby tomu bylo skutečně tak, i v té fázi zamilovanosti, že si trochu příroda prosazuje svou: „Člověče, moc nezdržuj. Počni dítě. Ty, ženo, se o něj postarej. A ty, možná jinochu, běž zase ještě rozsévat svůj královský oves“, tak by byla prakticky vyloučena romantická láska v pozdním věku, když už jsou oba z reprodukčního procesu vyloučeni.

František Koukolík: To je velmi jednoduché. Toto je napsáno na dobu, kdy střední dožití bylo 30 let.

Martina: Takže jsem našla skulinu?

František Koukolík: Jo. To, co jste našla, tedy že je možná akutní romantická láska celoživotně, je důsledek toho, že jsme překročili evoluční meze. Příroda s námi počítá, dejme tomu, do 30 a 35 let. Vysoká dětská úmrtnost: „Vyrob dítě, čím větší počet dětí, tím líp.“ Evoluce vůbec nepočítala s tím, že se takový počet lidí bude dožívat 50, 60, 70 let a že se dokáže v 80 letech akutně zamilovat. Sledoval jsem starou dámu, která se akutně zamilovala, vyprávěla mi o tom, byla celá růžová a vypadala, jako by jí bylo šestnáct. Boží dar.

Martina: Je to pro neuropatologa dojemné, nebo směšné?

František Koukolík: Je to úžasné. Kdybych byl cynik, řeknu, že to je směšné. Kdybych byl sentimentální, řeknu, že to je dojemné. Ale protože si myslím, že v nějakém rozsahu mám představu o tom, co je a co dokáže lidský mozek, tak je neuvěřitelné, že tak starý mozek dokáže v téhle dimenzi pracovat. To je, jako kdyby se znovu naučil matematiku.

Martina: Myslím, že geniální sochař Albín Polášek, když se znovu v pozdním věku oženil, tak napsal dopis: „Kdybych byl kůň, tak bych se splašil.“

František Koukolík: Naprosto přesně. Absolutně přesně.

Romantickou lásku znají téměř všechny kultury, středověk ji ale urozeným dámám zakazoval

Martina: Tedy, že povedu tak romantické vyprávění s neuropatologem, to mě dojímá. Zejména když jste napsal, že romantickou lásku antropologové zjistili v plných 147 ze 166 současných kultur.

František Koukolík: Ano.

Martina: A vy dodáváte, že v těch 19 případech se asi jenom špatně zeptali. Takže pokud máme vyvracet, tak není možné vyvrátit, že by romantická láska neexistovala. Je tady.

František Koukolík: Existuje.

Martina: Všude.

František Koukolík: Všude. Otázka je, jestli vám ji společnost povolí. Existuje totiž model, který popsal jeden rusko-americký psycholog, a ten mluví o makrosystému, mikrosystému, mezosystému. Existuje sociální a kulturní rámec, který vám vaše city povolí, nebo nepovolí, doporučí, nebo nedoporučí. Pak je ještě mikro, co vám rodina, sociální vazby, škola a nevím, co všechno, povolí, nebo nepovolí.

Toto abstraktní pozorování má potom výraz ve veškeré romantické dramatické literatuře, počínaje madame Bovaryovou a konče Romeem a Julií. Nicméně byla řada společností nebo vztahů, kde byla romantická láska zakázána. Mám na mysli zejména celý raný a pozdní středověk a dámy z vyšších sociálních kruhů – to bylo zboží. A předtím také. Neexistovalo, aby se romanticky zamilovaly.

Martina: A všechny tyto ženy měly potomky.

František Koukolík: Když to přežily.

Martina: Ano. Ovlivnilo to nějak náš pozdější vývoj?

František Koukolík: Ovlivnilo. Protože když měly potomky, tak v těchto vrstvách záleželo na tom, jestli měli hodnou chůvu. Stačí přečíst román o Julii. Julie se neobrací na matku, ale na chůvu. Čili to je to, čemu se dneska říká primární vazebná figura, čili náhrada mámy.

Martina: „Chůvo, je tady nový svět.“

František Koukolík: Ano, prosím. A chůva jí rozumí, ví, že se brzy položí na záda.

Martina: Řekl něžně. Pane doktore, vy jste zmínil, že se věda neurologicky věnuje mateřské a romantické lásce.

František Koukolík: Ano.

Martina: Proč těmto dvěma?

František Koukolík: Protože jsou nejsnáze definované. Jsou si velmi blízké. Řada uzlů se v nich prolíná, řada uzlů je odlišná. Na funkční magnetické rezonanci je to krásně vidět. Stačí, když vložíte někomu hlavu do skeneru a promítáte mu obrázky milované bytosti a jiné podobné bytosti, tak je tam vidět jasná, funkčně rozdílná mapa, která je odlišná od toho, když dáte do skeneru mámu a jí promítáte vlastní dítě a cizí dítě. Čili jsou to odlišné systémy, odlišné mapy, odlišné funkce, odlišná evoluce, odlišná prognóza.

Žádná samice v přírodě nezabije vlastní mládě, lidská matka to v krajní nouzi dokáže

Martina: Co způsobuje v mozku matky, že se jí vypne i pud sebezáchovy? Tedy ten nejsilnější, který člověk má?

František Koukolík: Daleko nejsilnější informace od evoluce je potomstvo: „Koukej se starat a udělej všechno, aby tě přežilo.“ Čili: „Bude-li to nutné a bude-li tě to stát život, tak ho prostě dáš.“ A je v tom zásadní rozdíl. Existuje nádherný experiment, praktický i teoretický – ale dostáváme se do oblasti morálního rozhodování. To byl experiment udělaný tak, že se rozhodovali v něčem, čemu se říká „morální dilemata“, a těchto modelů je řada.

A z těchto experimentů, které jsou 25 let staré, vyplynulo, že jsme nositeli dvou systémů. Jeden máme zděděný po přírodě, který říká: „Neublížíš dítěti, i kdyby tě to mělo stát život. Neublížíš.“ A druhý – to už je ten lidský, racionální, utilitární – říká: „Když je to nutné, tak dítě zahubíš.“ Toto morální dilema je jednoduché a říká: „Když je obklíčena vesnice nepřátelskými vojáky, vy jste někde v díře, v nějakém tunelu, a koho vojáci najdou, toho zabijí. A vaše dítě začne plakat. Zadávíte ho, nebo nezadávíte?“

To je model. Ale tyto modely běžely ve vietnamské válce v reálném životě a mámy tam ty děti zadávily a uchránily tak skupinu. Nechtěl bych být v duši – v mozku – takové mámy potom. Ale to je něco, co máme pouze my, lidé. Žádná samička v přírodě nezabije vlastní mládě a raději zahyne sama. Když umře mládě šimpanzí mámě, tak se běžně stává, že matka už mumifikované tělíčko nosí pořád na zádech.

Martina: Pane doktore, vy jste zmiňoval, že ženě je geneticky, historicky dáno zachovat rod, předat geny, obstarat si dobré geny. Myslíte si, že i v tomto už možná v našich mozcích došlo k určité změně? Protože najednou, jako kdyby tato potřeba v současnosti nebyla tak silná.

František Koukolík: Současná debilizující společnost razí individuální hodnoty za každou cenu. Ničí předivo společnosti. Ničí to tím, že z lidí dělá jednotlivce, osamělé, neschopné, poškozené. A jak jste se zmiňovala, velmi záleží, jakou tato máma měla vlastní mámu, protože deprivace jde přes generace jako červená niť. Když mají mámy špatný vztah k vlastnímu dítěti, tak ve vysokém procentu, přes 70 procent, měly špatný vztah k vlastní mámě, a zpět. To může přeskakovat z generace na generaci jako červená niť. Když měl někdo to štěstí, že vyrostl v láskyplné, takzvaně bezpečné vazbě, tak potom je vysoká naděje – ne jistota –, že i potomstvo potom bude vychováváno podobně.

Martina: To znamená, že v tuto chvíli méně platí geny a více platí sociální prostředí?

František Koukolík: Obojí dvojí. Geny napsaly ženu a muže jako dvě entity, které mají možnost mít děti. Nebudu zabíhat do pseudomedicíny a pseudobiologie, necháme to plavat.

Martina: Myslíte těch dalších 65 pohlaví?

František Koukolík: Jo. Evoluce nás napsala tímto způsobem a počítala do 30 let, a posunuje se to. A pak nastane učení, které probíhá od nejranějšího dětství, ještě od doby, kdy jsou děti v nitroděložním prostředí. Stresovaná máma vyrábí kortizol, a kortizol nabourává mozek a poškozuje mozek dítěte, a to s tím už potom přijde na svět. A může se to provalit, ale nemusí.

Předělávání dětí je byznys a endokrinní disruptory ve vodě nabourávají celou generaci

Martina: Teď jste řekl: „A pak nastává učení.“ A předtím jste se zmínil, že současná společnost, nebo elity, ničí předivo společnosti.

František Koukolík: Ničí.

Martina: Co to tedy může udělat s mozkem dětí, které se teď rodí nebo jsou vychovávány a dozvídají se, že pohlaví je společenský konstrukt a že si ho budou moct časem vybrat? Může to mít i obtisk?

František Koukolík: Podle mého názoru to má maligní vliv na část populace. Bohužel část doktorů se toho účastní. Prachy jsou prachy. Nebudu raději říkat, co to ve mně budí. Je to něco strašného předělávat děti, vodit po školách drag queens, které jim vykládají věci, které děti mrzačí. Podívejte se na statistiky, o kolik stouply žádosti o předělání pohlaví. A kolik je žádostí o zpětné předělání.

Čili, jinými slovy řečeno, s ohledem na vývoj mozku v prostředí zamořeném něčím, co moduluje účinnost hormonů – říká se tomu endokrinní disruptory –, tak spousta takzvaných sexuálních mozků může už teď přijít na svět nabouraných, nejistých, špatně vykonstruovaných, špatně vysoustruhovaných. Vždyť se podívejte, kolik teče do vody…

Martina: Nejrůznějších léků, antikoncepce.

František Koukolík: Antikoncepce, barev na vlasy. V tom nepočítám polychlorované bifenyly. To všechno jsou endokrinní disruptory. Takže po této stránce tato generace začíná být nabouraná.

Martina: Co nám může pomoci? Protože pokud je jemné předivo společnosti relativizováno, všechno je relativizováno, všechny pojmy, které jsme tady dnes rozebírali, jsou vlastně součástí relativizování: „Ale kdo ví? To má přece každý jinak. To přece záleží na každém, jak se rozhodne. Každý má přece svou pravdu“, a tak dále. Co může pomoct?

František Koukolík: Rozhodnutí mezi racionalitou a pseudoracionalitou. Rozhodnutí o sociální odpovědnosti a vzájemnosti. Používání zdravého rozumu, nikoli sociálních sítí s programovanými influencery, z nichž je 30 procent algoritmizovaných botů. To jsou stroje, které s vámi mluví, nebo programy. Takže když chce společnost zblbnout, tak zblbne.

Martina: Může nám pomoct ještě pouto, které jsme tolik nezmiňovali, a to je partnerské pouto. To je jediný koktejl hormonů, který umožňuje lidem zůstat spolu, přestože se dožíváme třeba mnohem vyššího věku, než příroda původně plánovala.

František Koukolík: Dá se tomu říct „nějaký typ vazby“ a ten má řadu prvků. A jestliže se současnému systému podaří roztrhat toto předivo společnosti, tak jsme mrtví, jenom o tom ještě nevíme.

Martina: Proč to dělají?

František Koukolík: Myslím, že to by mohl být buďto program někoho, kdo bytostně nenávidí evropský vzorec racionality a zničí ho z jakýchkoliv důvodů, například z pocitu skupinové nebo vlastní vyvolenosti. Nebo to může být vedlejší produkt. Nejsem schopný rozhodnout mezi těmi možnostmi. Ale jsou závažné důvody si myslet, že jde o řízenou akci.

Martina: Je zvláštní, když jste takovým znalcem lidského mozku, že je možné tolik lidí tak přeprogramovat.

František Koukolík: To bylo vidět v Čechách po roce 89.

Martina: Jakou disketu nám tehdy dali?

František Koukolík: Vždyť si vzpomeňte na skandující a křičící davy. Já jsem z toho byl tehdy hluboce nešťastný, protože jsem věděl, do čeho spadnou. Byl jsem dvakrát v Americe, máme tam půlku rodiny, tak jsem věděl, co tento systém tehdy obnášel. Teď doslova zmalignizoval a lidé, kteří si představovali svůj budoucí život v kapitalismu podle béčkových hollywoodských filmů, se nechali sežrat propagandou.

Martina: Asi se dá pochopit davová psychóza. Dá se asi i vysledovat – možná zase na dnešních zobrazovacích technikách –, co začne fungovat v mozku. Ale je zvláštní, jak stačí lidi přepnout. A to je, myslím, také zmíněno v jedné z vašich knih, jak dav nadšeně skandoval, když dosazovali Cromwella, a on říká: „Úplně stejně by skandovali, kdyby mě popravovali.“

František Koukolík: „Kdyby mě věšeli.“ Postřehl něco, co moudří a zkušení státníci věděli tisíciletí před ním.

Vesmíru jsme úplně fuk, o přežití druhu rozhodne, zda to pochopí špičky mocenských elit

Martina: Já jsem v prvním díle položila otázku, jestli je podle vás láska hluboký biologický a kulturní mechanismus, který je podstatně starší než samotná lidská civilizace. Tak může nás tím pádem zachránit to, že vesmír je projevem lásky?

František Koukolík: Nemyslím si, že vesmír je projevem lásky. Vesmíru jsme úplně fuk.

Martina: To, že na nás vesmír peče, nás všechny uklidnilo.

František Koukolík: Vesmír o nás neví. Je to pochmurný vtip, jak se potkají tři planety, dvě spokojené a jedna nešťastná. A ony říkají: „Co ti je, holka?“ A ona říká: „Ále, chytila jsem lidstvo.“

Martina: „To přejde“, říká ta další. „Neboj, to přejde.“

František Koukolík: Já se domnívám, že vesmír o nás neví, protože nemá vědomí. Kdybych řekl, že je na nás, abychom věc nějak pochopili, nebo změnili, podcenil bych váhu a vliv hierarchizace společnosti. V současné době, při současné mocenské distribuci, je to skutečně na vědomí, nebo odpovědnosti špiček mocenských elit. Buď to pochopí, nebo nepochopí. Pochopí-li – náš druh přežije. Nepochopí-li – náš druh zanikne.

Martina: Já si přesto asi nechám naprosto vědecky nepodložené doufání, že vesmír má vědomí.

František Koukolík: Přeji vám ho.

Martina: Pane doktore, dobře, když se nebojíme toho slova, tak myslíte si, že pochopíme-li, přežijeme, nepochopíme-li…?

František Koukolík: Naše mocenské špičky.

Martina: Ale můžeme tomu jít naproti už jenom obyčejnou mezilidskou láskou?

František Koukolík: Zachráníte sebe. Malou skupinu lidí kolem sebe. To ano. Ale ne systém.

Martina: Ale možná to není málo, zachránit…

František Koukolík: Ano, to je nejvíc, co dokážete udělat, tedy pomoct několika nejbližším lidem, té nejbližší socioemoční slupce, což je 5, 10, 15, 20 lidí. Ne víc.

Martina: To není mnoho.

František Koukolík: To stačí.

Martina: Ale je to dost.

František Koukolík: To stačí. Koneckonců jsme na to geneticky napsaní, na skupiny do 150 lidí. Jakmile je skupina větší než 150 lidí, nezvládáme ji. To je Dunbarovo číslo a je pro to řada dalších excelentních důkazů, že větší celky naše jednotlivé mozky nezvládnou.

V moderní době jsou důkazem hutterité, což je náboženská sekta, která žije v Kanadě, snaží se žít jako prvotní křesťané, a kteří se dělí o všechno, o starosti, a jakmile jich je ke dvěma stovkám, tak se rozdělí na dvě skupiny. Protože v ten moment, jakmile je jich kolem dvou stovek, začnou potřebovat policii, v ten moment začnou potřebovat někoho, kdo začne dozírat na podrazáky. Evoluce je nemilosrdná.

Martina: K tomu nějaká ta kontrola.

František Koukolík: No právě.

Přežít pomáhá racionalita stařeny, která Thalétovi vytkla, že nevidí, co má pod nohama

Martina: Pane doktore, když jsme spolu minule končili rozhovor, tak mě v reakcích na něj zaujal jeden čtenář, a já jsem vám tehdy říkala: „Přitížíme posluchačům.“

František Koukolík: Ano, prosím.

Martina: A vy jste reagoval: „Ale ulevíme si.“ A ten posluchač, nebo čtenář, píše: „Tohle miluji. Pomohlo mi to pět minut radostněji plnit svůj denní úkol přežít.“ A tak se ptám: Co pomáhá přežít vám? Optimismus z vás úplně neprýští, ale zároveň jakýsi klid, poznání, rozhovory s přáteli v bezdomoví i s těmi doma. Co vám pomáhá zvládat pozemské věci a mnohdy i pocit určité, možná lehké beznaděje nebo nedůvěry?

František Koukolík: Racionalita. To, co mě naučili lidé bez vědomí, to, co mě naučila stařena, která komentovala Thaléta. Když se Thalés šel za noci dívat na hvězdy, tak vlítnul do jámy a řval, že odtamtud nemůže. A tato stará dáma mu řekla: „Vidíš, Thalete, jdeš se koukat, co máš nad hlavou, ale co máš pod nohama, nevíš.“ Tohle je způsob myšlení, který mě drží. Způsob myšlení této staré dámy.

Martina: Také mu mohla říct: „Pomodli se, já tě vytáhnu.“ Pane doktore, já vám velmi děkuji za sdílení vašeho myšlenkového světa, obzoru, poznání, sečtělosti. Je to nesmírně obohacující.

František Koukolík: Je to tříšť, ať od toho nikdo nečeká něco koherentního.

Martina: Koho? Co?

František Koukolík: Koherentního.

Martina: Dělám si legraci.

František Koukolík: Já si myslel, že jste to nepostřehla.

Martina: Pane doktore, moc vám děkuji.

František Koukolík: Není vůbec zač. Já děkuji za pozvání.

Celý čtyřdílný rozhovor s doktorem Františkem Koukolíkem, ve kterém jsme se ponořili do svobodné vůle, podob lásky a do toho, co drží lidskou společnost pohromadě, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Děkujeme za to, že se můžeme ptát a že jsme slyšet. Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.